KANTILÉNA LETNÍ NOCI.
I.
Ne, noci nesvěř se, můj bratře, jsi-li sláb
a duši máš-li měkkou, do níž vlny bijí,
noc tiše hovořící zatne do ní dráp,
ji steskem zatopí a zlomí nostalgií.
Hle, pod jasného slunce slavnou velebou
zem celá v plné šíři před tebou se zvedne,
však teď jen modrý stín zříš v před i za sebou
a v plavý lán se změní dálky nedohledné.
Vše jiným, stlumenějším hlasem hovoří,
jenž sladce falešnou tě spije intonací,
květ s trním stejně bledým svitem zahoří
a pod hvězd požárem se v stejném proudu ztrácí.
A zapomeneš sám, co hořkých zklamání
ti za dne žhavého dlaň dralo do krvava,
teď pohár od nebes se k tobě uklání
a hudba tajemná tě ve sny skolébává.
Noc zradí tě a zlomí v sladkých zášeřích,
že lehce uvěříš i v zázraky a divy,
květ růží nejvonnějších čekáš na keřích
a pocel s milovaných retů konejšivý.
Co za dne z žalných stínů žití tušil’s kvést,
jak sny své bolestně jsi viděl roztříštěné,
teď divně zjasní se, vše květem, hudbou jest,
že pošetilé srdce znovu zapomene,
11
a noc je žhavých visí spije opiem,
zem nádhery a divů stvoří v okamžení –
Ne, noci neuvěř, neb marným zlomí snem
a závratí a touhou, v které pravdy není.
II.
To bílé děvče s okem zářícím
jde modrou nocí v stříbře roztaveném,
má tělo průsvitné, jak světicím,
jež boha vidí, v nebesích je věnem,
má v pohledu svém všeho kouzla svod
a její krok je jako hudba tichá,
jde polem, rosou, podél břehů vod,
dech vůně těžké z šatů jejích dýchá,
a v zrak se dívá, tebe potká-li,
stisk horečný tě spojí s hrudí její,
až cítíš, jak se ňader vlny vzepjaly,
a rety její dlouze vyprávějí
ti těžkou, nikdy neslyšenou zvěst –
V ní tušení je velké o závrati,
v ní vidiny jsou chimérických měst,
jež jako mlha za rána se ztratí.
A vracíš se, máš mlhu ve zracích,
dech těla jejího tě ještě mámí,
jdeš mdlý, jak ukolébán v bílých oblacích,
jdeš roztesknělý tichem, pod hvězdami,
12
a zvolna, jako nůž, jenž řeže do rány,
tě šedá jistota zas chladným zraní svitem,
ty vidíš, že to sen byl marný, vylhaný,
květ vadnoucí, jenž vzklíčil pod blankytem.
III.
Hvězd miliony
a světy nesmírné, jež pouze tušíme,
a modré nekonečno,
tak věčné, věčné, věčné
a bez mezí –
jak zoufalý to kontrast
s ubohou, směšnou, červí
nicotou naší!
...Na mezi sám
od města daleko i lidí nepatrných,
od zrady vší a tmy a nenávisti,
tu ležím tiše,
dech doušky mateří jak sladké pozdravení
se vlní nad zemí
a nade mnou jen velká, slavná, závratná
obloha modrá!
Já drobný atom,
úlomek nekonečně malý atomu – země,
tu tíhu cítím obrovitých rukou,
jež do nejzazších mezí pevně, drtivě
objaly světy –
13
já cítím, nene, já slyším šumění těch moří,
v nichž tonu beze stopy,
prach s prachu, jiskra bezejmenná,
jediná hláska v nehynoucí, hrozné,
vítězné, slavné prostoru písni!
IV.
Ne, noci nesvěř se, když chabé peruti
nad tůně její hluboké se nepovznesou,
když síly nemáš v nich, bys nechal bez hnutí
květ růží omamných, jež na stráni se třesou,
když tíha zklamání tě příliš udeří,
až jemné přísvity se v šedé stíny změní,
když srdce zbičované ihned uvěří
v jas nový, v zoru, květ, dnů nových pozdravení,
když duše tvojí zrak, jež mdlá je, bázlivá,
v tvář Věčna, v propast tmám se dívat nedovede,
když hrůzou poraněn si výhled zakrývá
a úzkostně chce vidět jenom sebe, sebe,sebe.
Ó, nechoď v bílou noc, když hvězdně zahoří,
když v bledé záplavě se lesknou pole spící,
a hlasů neslouchej, jež ze všad hovoří,
a nevěř vidinám, jež chodí při měsíci.
Ne, noci nesvěř se, neb zrádně miluje –
...však kdo máš silnou duši, které neomámí,
v ni přímým zrakem hleď, jenž plá a panuje,
a širé dálky světů sevři myšlenkami.
14