DĚTSKÁ POHÁDKA O OSUDU.

Vojtěch Martínek

DĚTSKÁ POHÁDKA O OSUDU.
l.
Jak děti odešly, tak v drobném pokojíku vše zůstalo... Zde hračky, knížek hromádka .hromádka... A knížku pohádek jsem v tichém okamžiku zved’ se země a čet... Tak praví pohádka: ...Den prvý Osud zámkem zadumaně chodil a zvolání se neslo temnem tlumeno: „Dnes počet statisíc se lidských duší zrodil, ó řekni, Osude, co dáš jim za věno?“ A Osud, stařec velký, plněplné dlaně zlata v tmu hodil větrům v plen, a slavně slovo řek’: „Jak dnes mi kvete všeho hojnost vrchovatá, tak oněm ať je stejně celý žití věk!“ Dne druhého už Osud v zemanském jen dvoře vlád’ shrbený, a v noci zase výkřik zněl: „Dnes duší statisíce vchází v lidské hoře, ó řekni, Osude, co dáš jim za úděl?“ Tu Osud stříbro hodil v dálku zachmuřenou a s peněz cinkotem zní jeho žehnání: „Jak dnes mi stříbro slouží bílou svojí cenou, tak je ať život celý bída nezraní!“ A třetí den byl Osud mdlý a zpracovaný, měď házel do noci a této věštby zvěst: „Vám, kdož jste zrozeni, měď dávám, žití rány, jak mně jest noci té, ať vaše žití jest!“ 36 V den poslední krov jenom rozbitý se stáčí a bída z koutů zří. Zněl výkřik v noci zas: „Slyš, Osude, kdož nyní na svět přijdou v pláči, co tebou souzeno jim žití ve zápas?“ Nic Osud nevhodil. Jen pochmurně a temně řek’ kletbu tvrdou těm, kdož světlo uzřeli: „Dnes bolest veškera a bída žije ve mně, tak oni ať jdou žitím, bědní, ztesknělí!“ A marno prý se vzpírat, k nebi tyčit dlaně, nezvratně usouzeno žití tvoje je; a stejno, bouříš-li, či kráčíš odevzdaně, jak slovo Osudu ti přiřklo koleje... ...Ta divná pohádka mi těžce promluvila tak zvláštním hovorem až v duše hlubinu – Kdo odsoudí? Kdo bije? Jaká hrozná síla? Jen najít poslední tu všeho příčinu! Proč, ono temné proč jen zůstalo mi na dně, tou velkou otázkou vše hovořilo kol. Ach, jak ta pohádka ji rozluštiti snadně, proč radost údělem, proč krev a sten a bol! A v chvíli té jsem cítilcítil, z žití dráhy celé že polovici za to postoupil bych snad, jen moci záhadě té vášnivě a smělésměle se ve tvář zadívat! 37 II.
A k nám jen blíží se kryt šalebnou vždy maskou, dnes zvem’ ji nadějí a zítra vznětem, láskou, dnes radost slibuje, květ bílý v zemích nových, jas v čistých pohledech zřítelnic čekankových, a zítra mámivá zas maska s lící spadne, a zříme úšklebek v bezmasé tváři chladné, a ve sluch vřeže se a zamrazí tě vždycky výsměšné písničky text suše ironický. Nač spít se fantomem, jímž sami sebe klamem? Nač obraz chatrný krýt pozlaceným rámem? Jen stát v tom přívalu, mít srdce zkamenělé! Ať mraky nad hlavou jdou hrozivé a stmělé! 38 Ožehlé kmeny v sled zlomeny k zemi lehnou, a stromy pružné jen zbaběle hlavy sehnou. Ten temný, němý vzdor je těch, kdož podléhají, však kteří neprosí a chmury v čele mají. Když klesnout – bez chvění, čelem a v přední frontě, a v sled se rozhlédnout v dál po všem horizontě! 39

Básně v knize Jsme synové země: