PÍSEŇ MRTVÝM.
Již bylo k večeru, kdy všel jsem do kostela.
Vzduch chladný, divně těžký ze všech koutů vál .vál...
A na chóře, kde klenba pozvolna se tměla,
kdos neviděný tiše na varhany hrál.
Tak jenom pozvolna klad’ na klávesy dlaně,
jak větřík v přeletu se dotkne nízkých trav,
a tóny přitlumené měkce, odevzdaně
mi s hůry padaly jak vlídný na pozdrav.
A v šero stanul jsem, skráň opřel o zeď chladnou
a nechal myšlenkami pramen tónů jít –
To bylo mi, jak v duši umučenou padnou
když slova přátelská: Výš! Vzhůru! Doufat, žít! –
Hrál člověk neznámý... A soucit vlídný padal
z těch varhan pějících... A v sešeřený chrám
a v stíny namodralé dlouze píseň spřádal,
podivnou, táhlou píseň mojim myšlenkám.
Pak umlk’... Zase začal... Jistým udeřením
pohřební píseň z kláves dlouze zazněla.
Zpěv mrtvým... Píseň chmurná padá těžkým spádem
v loď chrámovou, tak smutná, hořce ztesknělá.
A v představách mi rázem obraz známý vstával:
Je jizba plna stesku, jakby dlouze táh’
teď z koutů sešeřených dusných mraků nával –
a v středu jizby leží mrtvý na marách.
40
Má květy u hlavy, je ve svátečním šatě,
svic pohřebních zář mdle se v tvář mu chví,
a na retech, jež na vždy ustrnuly spiatě,
spí jakés veliké a vážné tajemství.
A život daleko. Dlaň mrtva je a chladná –
A těžké De profundis volá v jeho sen –
Ne, nic ho nevzbudí, už síla světa žádná,
v svět jiný, tušený je zcela ponořen...
...A mně se zdálo nyní, na kostelním chóře
jak z varhan pohřební se táhle řinul zpěv,
že kdosi mrtvý leží chrámu ve prostoře
a celá chrámu loď že jest mu za rakev.
Že mrtvý obrovský, už s utuhlými rysy
zde pohřebním je ještě slaven hlaholem,
ten mrtvý, jehož dechem chrám se vlnil kdysi,
jenž žitím plným byl, ne prázdným symbolem.
Je mrtva víra dávná. Jak když západ splývá
se šerem večerním a na sklech mizí svit
pozdravem posledním, tak jenom tucha zbývá
a zbytek tradice, jíž nelze oživit.
Je mrtva víra dávná. Víra plná, žhavá,
vší touhy středisko, snů povzdech poslední,
ta síla nezlomná, jež cestám účel dává –
čím nyní jest? Jen symbol, který sevšední.
41
A mně se nyní zdálo, od soch jak se klene
stín tvrdý, pochmurný, jenž celým chrámem vzrost’,
že kostry jsou těl dávných, smutné, opuštěné,
jež odkázala vnukům dávná minulost.
Je mrtva víra dávná. A zda nová vzhoří
a síly ukryté svým věrným ukáže?
Zda ve křest nových dní se lidská duše vnoří
a pouta zrezavělá ve prach zaháže...?
Zda z kostí stlívajících nové vzklíčí sémě,
zda v metempsychosách žár zaplá dávných dum?
Co dávné mozky snily v předtuchách a temnětemně,
zda vyřkne nové, volné evangelium?...
...A v temnu varhaník hru končil nepoznaný...
Teď akkord poslední dum pohřebních se nes
a ještě ozvěna... Pak used’ za varhany
jen němý, mrtvý stín a dýchl do kláves...
Vyšel jsem z chrámu. Jako velká vlna
dech sladký večera táh’ ztichlou ulicí –
A modrá obloha, tak slavná, velká, plná,
hvězd zraky dívala se na zem’ tisíci.
42