POVÍDKA Z VESNICE.
Dva jenom sebevrahy hustá tráva skrývá
tam v koutě zapadlého hřbitova.
Byl první hlava vzpurná, odbojná a mstivá,
a druhá panna čistá, růžová.
A jejich života stemnělá historie
v zem s pohřbenými těly zapadla.
A tak jen lidská hořkost u plotu tam hnije
a naděj zlomená a uvadlá.
....Rost’...Rost’ synek v dědině, květ vonný nezřel kvésti
a sestrou jeho byla Lopota.
Když k slunci zadíval se, kdosi tvrdou pěstí
jej nazpět zvrátil v jařmo života.
Měl tátu, bůh ví kde, a máma odumřela,
sám toulal se jak bez domova pes,
kam šel, tam nadávka mu v jeho cestu zněla,
jed’ kůrku včera tam a jinde dnes.
A z každé tvrdé věty zbyla v duši rána
a do té stopy možno símě klást,
jak když je za podzimku půda rozrývána
a zrní padá do zoraných brázd.
Hněv tajný, sžíravý mu na dně duše klíčil
– ach, přesmutno je v takém nitru číst! –
a ze všech myšlenek se jeden přízrak tyčil,
zjev zamračený, chmurná nenávist.
48
Pak mstil se, každou křivdu potají zas splácel
vždy za noci, kdo za dne po něm šleh’,
až jednou do ruda se obzor zakrvácel –
to plné stodoly jsou v plamenech.
Co čekat jiného, než v žaláři že zbledne?
Ej, jak je těžko volnou ztratit zem’!
Tož skončil komedii v minutě si jedné
kdes na jabloni starým opaskem.
Pak v koutě za večera kdys jej pochovali.
Zpěv nad ním nezněl, vzlykot tlumený,
a pod starý mu kaštan přímo místo dali,
že tělo objímaly kořeny.
A brzy sousedku měl ve svém opuštění.
Let dvacet bylo jí. A jako jarní den.
Ač otec nádenník byl, bez chalupy, jmění,
hoch selský toužil po ní roznícen.
Však jinak vyšlapán je život na dědině.
„Ne!“ otec sedlák přísně synu řek’.
A za rok necelý v dům vešla hospodyně,
jež statek měla, pole, dobytek.
Ej, kterak zabolí tak těžké odmítnutí!
Ej, kterak do duše to udeří!
Však hluboká tůň každé stiší hnutí,
jen chvíli hladina se rozčeří.
49
A mladou utopenou dali k hrobu také,
tam staré její matky vetchá dlaň
jí urovnala na hrob kvítí všelijaké
a keře růží nasadila naň.
Vím jistě, že se dobře oběma tam dřímá!
Vždyť blížního je ruka nezraní.
Sen věčný, hluboký ji pod růžemi jímá
a jeho v kaštanovém kořání.
A každý rok, když červen v květech rozeplá se
a slavně září v kraji zjásaném,
dech lásky ztracené ta v růžích prosní zase
a on své vzdory drsným kaštanem.
50