Zas nový den je, rozzářený, slunný,
slavnými blesky zkvetly obzory.
Z města jsem vyšel. Právě od tribuny
hesla se chvěla, vlály prapory,
ozvěna ještě ulicemi nese
úlomky písní, prudké výkřiky –
bratrské ruce... k sobě přitulme se...
čas vstává závratný a veliký –
I já jsem zpíval píseň, která vhání
krev do všech žil a slzy do očí,
i já jsem cítil horké díkůvzdání
a opojná síť smysly otočí –
jdu pěšinou a sladce provází mne
teď tichem měkký nápěv pramene –
a náhlý úder... znovu z hloubky temné
mi v hlavu bijí roky šílené –
[5]
Večerním šerem stín se ke mně pojí,
teď druhý, třetí vstává v chvíli té...
to všecko kus je horké duše mojí,
ty stíny nepomstěné, ubité –
A barvy hasnou, mříž je strašně sivá,
tlak těžkých hodin smysly omámí,
a černá smrt, ne paní milostivá,
však netvor rdousící, jde celami...
...Krvavé moře... Slova poraněná
si opakují: hrůza, smrt a hřích...
Krvavé moře... Výkřik z hloubek sténá
a zas je slyšet bestiální smích –
Krvavé moře... Do oblohy bijí
hlaholná hesla: vládnout, vpřed, já pán –
Krvavé moře... V strašné symfonii
sen srdce lidského je zašlapán –
[6]
Železný kyj se nad hlavami zdvíhá
a ruku v rozmachu ti sevře kruh –
úzkostně hledíš – ocelová tíha
vše živé rdousí... Tam je rozbit druh,
tam šíje zjařmená se těžce sklání
snad pod úderem okovaných bot
a lidské srdce v nejslavnějším vzplání
kams padá rozdrceno do temnot – –
Ne, ani ohněm nelze vyhladiti,
ne, nelze ztlumit vznětem oslavy,
zas ruka vraha za srdce mě chytí...
a vězení a hlad a popravy...
a do snů rudé slabiky se noří,
až do konečků nervů hrot mi vnik’ –
i v ohni západu ta jména hoří:
Mauthausen, Oswienčim a Rawensbrück...
[7]
VOJTĚCH MARTÍNEK: MRTVÝM
K prvnímu výročí našeho osvobození a na památku
JUDrJUDr. Josefa Martínka z Mor. Ostravy († 18. II. 1943
v Oswienčimi) a Stanislava Hrachoviny z Dolní Lhoty
u Blanska († 2. VII. 1942 v Mauthausenu)
Typograficky upravil a vydal Josef Hrachovina
Písmem Plantin-Heavy-Monotype vytiskl „Knihtisk“
v Praze XIII v dubnu 1946 v počtu 99 neprodejných
výtisků
E: av; 2006
[8]