ZPĚV O ČERNÉ I JASNÉ ZEMI
1
Půvabné vlny hor jak nejčistší modří načrtané –
prameny houslovou píseň zpívají člověku –
nad hlavou borovic laškovný vítr vane –
jitro je milostné, toužebně večer zpívá –
ale to všecko je v daleku,
zde země je černá, nemazlivá,
zde zemi přísný zákon je dán,
zde krajíc je šedavým prachem posypán,
zde průrva úderným pluhem rozrytá
dlouze se chvěje a vyčítá –
Slyšíš a rozumíš?
Zachytíš ještě za noci hluboké šum
podzemních lesů, olbřímích kmenů,
pozdravy blesků kamenným silákům,
kypění mízy z hlubiny do kořenů?
Slyšíš a rozumíš?
V zášeří pralesů nad lstnými močály
v bahnitém výdechu par
ostré se výkřiky ozvaly,
rozbily ohrady běsů a čar,
v mlčení věků se zaryly směle
výkřiky panského velitele –
zařinčí sochor a zahvízdá pila,
sekyra zvysoka zazvonila,
5
slyšíš, jak v pádu zahučí kmen,
než zemi rozryje, rozbit a přemožen?
Slyšíš a rozumíš?
Chalupy skrčené s chudými víchy
z vyprahlých pasek skromně jste vstaly,
den volá: Pospěšte, napněte svaly,
úpalný den je, však večer tichý
nad pásy políček laskavě chodí,
hluboký oddech – už země rodí,
měsíc ji žlutavým šlojířem opřede,
zasvítí žito a zašumí rež –
Sedláku, dávný praděde,
chlebíček první si upečeš,
první dar země té rozbrázděné –
Slyšíš a rozumíš?
Mávneš-li rukou na sever, u vod a brodu
podivní lidé se míhají – páni, to páni –
rachotí rychlými slovy, jsou z cizího rodu,
nesou prý štěstí a nesou požehnání,
měří a čítají, úsečné rozkazy,
zas země rozryta, rýče a lopaty,
cifry a počty, dřevo a provazy,
den nový zahoří, slavný a bohatý –
Jara jdou, podzimky, hvězdy a vichřice.
Co jste tu stvořili rozkazy svými?
Bezpečně chrání tě hradba a ulice.
Se štítem domy a podloubími
v sousedské družnosti tlačí se dokola,
rynek je důstojný v hrdosti nové,
měšťané, měštky, purkmistr, konšelové,
6
vznešené vyzvání kostel jim zavolá,
poznáváš dobře... ve všedním kroji
ten jeden ozdobné mřížoví strojí,
druhý ten sukno poctivé robí,
jiný je stříhá a barví a zdobí,
kožišník, koželuh v zástěře rudé,
šenkýř, co pivo dnes čepovat bude
– právo je výčepní na jeho domu –
mistr tam ševeček s červenou lící,
pekařík u výhně dýmající,
bednář a sedlář a řemenář k tomu,
hubený krejčík tam s kleslými rameny,
v kvelbíku zšeřeném kramář shrbený –
– ale tam – vidíš – vůz do výše nakládaný
rachotí hrdě, jak vyjíždí z městské brány,
tovary veze do světa, je cesta daleká,
ale až vrátí se z odvážné cesty,
oživne ulice, oživne dům,
do truhlic dubových počestným měšťanům
za grošem grošík cinkavý přitéká,
pro stáří bezpečné, pro nevěsty.
2
Nepovím legendu o starém, ožehlém kováříku
– v dojemné příběhy spletly ji čítanky –
šprým ani nebyl to pitvorných permoníků,
mužíčků bradatých, v čepičkách, s matnými kahánky,
když mezi spálenou trávou, strom kde byl rozklaný,
temně se zaleskly balvany,
7
ale spíš z rozmaru země, co nesčetnou nocí i dnem
poklidným dýchala snem,
jediným hlubokým výdechem rozbila stín,
odkryla v tajemném žíhání klín –
Balvany zrozené věčnými tmami!
Staletí zakletá v svítivý kámen!
Zázračné kameny pod skalami!
Zážehy světla, žáry a plamen!
Dusivý dým
z kamenů hněvně vyrazí.
Synečku zasněný, vzpomínáš?
Vzpomínáš? Chalupy, ticho zim.
Jizbička, polena praskající
zadýchnou lesem a pryskyřicí –
Synečku směšný, jak blouznivé obrazy!
Rozhlédni kolem se do všech stran.
Rozryty meze a rozrytý lán,
kde zrála úroda milostivá,
lidský se krtek do země vrývá,
kde voněl ječmen a šuměla rež,
zdvíhá se do výšek ponurá věž,
pěšinkou lipkami ovroubenou
černí jdou chlopi,
mlčky jdou, s kylofy na ramenou,
a dole tam,
pod zemí, pod zemí tisíce rukou
do věčných tajemství kladivem tlukou –
vidíš – a rozumíš, synečku z dědiny?
K dalekým obzorům
dýmavé kopce a komíny, komíny –
8
A také ty,
synečku z chajdy, co k zemi se sklání,
plesnivá, v stařeckém umírání,
také ty půjdeš jednoho rána
cestou, co černě je posypána,
také ty pokorně zaklepeš tam
u brány černých a červených jam,
nakloníš hlavu a trhanou řečí
o krajíc poprosíš, o krajíc větší:
Za krajíc, za groš dám odevzdaně
život svůj, tělo své, sílu svou, ochotné dlaně.
Také ty,
synečku, naplníš nesmírnou řadu,
tak jako před tebou tisíce kamarádů,
také se spustíš do černých slojí,
hloubkám je třeba roboty tvojí,
rukou tvých, krompáčů, kladiv a lopat,
do lesklých kamenů budeš bít, kopat a kopat,
až svaly ztuhnou a naběhnou žíly,
jedno, ať nahoře aleje voní,
jedno, ať cesty se do šera skryly,
jedno, ať oblohou, modrými stíny
hvězdy se v tanci veselém honí
nad tebou, nad šachtou, nad komíny.
Štola tě lapí, vzduch nasládle dusí.
Ale ty kopáš, tvůj krompáč balvany drtí,
se stěny padají jiskřivé kusy,
kahan je pokropí kropáčkem žlutým,
na ohbí za tebou pohledem krutým
šklebí se maska, záludná vidina smrti.
9
Pro koho bijí tvé urputné rány?
Pro koho kopáš, havíři umazaný?
Pro koho vozíky nahoru vyletí,
pro tebe, robku tvou, pro tátu, pro děti?
Pro koho zázraky jasného života,
pro koho svaly tvé, krvavá robota,
kdo zloupí kamení, černé tvé kamení,
kdo do nich výsměšné své jméno vyryje,
kdo dary hlubin si ve světlo promění,
v tepelné vanutí, ve zlato, v akcie?
Víš to a rozumíš?
3
Podivných šťáv se země ta napila.
Vlhkého potu a krve rudé.
Rudý je plamen, černá je mohyla.
Černá je, rudá. Na věky bude?
Velmož se zlatý k obloze natyčí.
Šachty a verky, fabriky, stroje.
Chraptivým hlasem do dálek zakřičí:
Všecko, co vidíte, moje je, moje!
Zdvíhá se Rotschild, Gutmann a baroni
z plamenů, dýmu, rachotu, křiku.
Pod jejich tlapou se šíje tvá nakloní,
havíři, hutníku, robotníku!
Po léta nosils znamení otročí,
uhelný prach a jizvy v tváři.
10
Po léta plili ti do očí, do očí
vznešení lupiči, otrokáři.
Po léta šeptals v smutku a bezmoci
básnická slova: Hynem, zhynem.
Po léta zpil ses za horkých půlnocí
krvavé pomsty opojným vínem.
V jiskření světel, v barevném přívalu
vsakuje krev tvá do černé půdy.
Zem už je zkypřena. Vydá plod pomalu,
havíři černý, hutníku rudý.
Zráli jste v prachu, temnu a kamení.
Strhnete velmože v nádheře zlaté.
Ale dřív vidina v tělo se nezmění,
dokavad ruce si nepodáte,
všichni, kdož ve velkou myšlenku uvěří,
všichni vy, v řadách, jásající,
havíři, táčníci, kováři, montéři,
slevači, koksaři – robotníci!
4
Uzrála setba v dunivém blýskání,
před šachtou svítí defilé tanků.
Uzrála setba, žatva se naklání
do rudých zášlehů, do červánků.
Uzrála setba, slavná i krvavá.
K plnému klasu vztáhni si ruku.
11
Dědovský kahan slavně se podává
na cestu do šachty silnému vnuku.
Oddaný pohled k jámě tě provází,
havířský synku statečný, přímý,
s kahancem neseš dědovské odkazy,
zrající roky bolestnými.
Robota panská nechýlí ramena,
necítíš rachot drábovských řečí,
práce tvá velkým je posláním pokřtěna:
I ty jsi stavitel pro stavbu větší,
pro stavbu svoji, nesmírné rodiny,
pro sny, co zrály dlouze a temně,
pro lidstva nový rod, mocný a jediný,
pro novou slávu dunící země.
Těžní se kola jásavě roztočí,
černé jsou tváře, tvrdé ruce,
statečná věta jiskřivě vyskočí:
Teprv teď zraje revoluce.
Tisíci světel se země ta zadívá
do jasných výšek, do bílých mraků.
Slyšíš a rozumíš? Stroje a kladiva,
údery pístů, šumění vlaků –
Země ty černá, co v dýmy se ukrýváš,
duníš a hučíš a kylofy bijí.
Země ty jasná – to zpíváš a zazpíváš
nového zítřka symfonii.
12
5
Ne plachý sen,
ne malátný přízrak, co do mlhy roztřesen,
však přítomnost silná a žhavá,
jež pradávné prokletí na věky snímá,
nám před očima horoucně rozzářenýma
teď vstává.
A z roboty dělné a z tvůrčího víru,
co architekt rýsuje, z rozmachu inženýrů,
i ze spirál, z výpočtů, ze suchých plánů
a z pohledu smělého moderních kapitánů,
co k obzorům dalekým připlují technickou lodí,
svět tesklivě tušený, po léta přivolávaný,
a dnes jistě pevný a rozmáchlý na všecky strany,
se rodí.
Hle, člověče, netřeba opít se mámivým vínem,
vždyť v království zázraků každý den plynem,
netřeba proklínat osudy lidské
a z oblaků volat si vidiny fantastické,
vždyť vidíš před sebou na dosah rukou,
jak před tebou nesmírná kladiva tlukou,
veliké dílny a hutě a stroje,
znamení slavná míru a boje,
vždyť vidíš před sebou ve vzruchu urputném
nového člověka a novou zem.
Tam hlubiny šachet se otevrou a dají dar.
Tam z verkovních jícnů už vytéká tušený tvar
13
a země se chvěje, ne záludným stenem,
však souhlasným akordem v koncertu rozvichřeném,
a vidíš už mohutné stavby a široké ulice,
co mocně jsou rozpjaty do dálek letíce,
a vidíš už průplavy dalekých do moří –
to člověka síla ty zázraky vytvoří.
A přece ne, není to plachý sen,
našimi mozky a rukama bude on přetvořen
v skutečnost horoucí
pro nás i budoucí.
14