LEDNOVÝM SNĚHEM
Zpěv pohřební ti zvoní závějemi
a De profundis lká ti vichřice.
Teď zasníš se: chceš jíti zkvetlou zemí
a lány polí v světle měsíce.
Pohádku dětinnou si mysl vysní
o rozhořelém v mezích plameni.
A borovice v sněhu, strážci přísní,
ti chmurné kladou na skráň znamení.
Nevěřím mlčenlivým meditacím
o životě, co padá v propasti.
Chci v chvíli té, co v závějích se ztrácím,
sníh se stromů i s hlavy setřásti.
A zkřehlou rukou sáhnout pod kořeny
těch nejmračnějších lesních proroků –
tam tence ševelí hlas utajený
pod zmrzlým mechem, ve tmách, v hluboku.
Nad hlavou vítr bije na varhany,
což jeho úder srdce rozdrtí?
a v hloubi pramen, hudec nezdolaný,
zazpívá o životě ve smrti.
24
Nač symboly si spřádat básníkovy?
Jsi prostou vírou dědů zpevňován.
Když země praská, pučí život nový.
Když vítr kvílí, cítíš jara van.
(1946)
25