Z TROSEK

Z TROSEK
Podzimní vichřice se plašně žene, spálené dřevo ztlívá u plotu, zdi praskají a jizby obnažené se chvějí stínem prchlých životů. Pták pošetilý v průrvách marně hledá, by zrnek pár si z cihel vykloval. Ramena stromů, zkřivená a šedá, bezmocný dlouze vypravují žal. Pohřební refrén, který vítr notí. Klid nešťastníka, co se nebrání. ...A jednou zrána vozy zarachotí do mlhy, do mrtvého ztlívání. A mlhy přeřezává sloka lidská, křik mladých chlapců ránem hlaholí. S písničkou letí cháska údernická, s písničkou traktor jede do polí. Uhni teď, cihlo, kamení a střepy, co zbylo z chalup, z oken, ze dveří! Už v zpuchřelé zdi, v zplesnivělé sklepy veselých chlapců krompáč udeří. 26 A traktor zrývá šeré země kusy. Dá sílu svou, kde země nestačí. By rodit mohla, znectěná zem musí dřív jedy strávit, trní, bodláčí. Tak dýchá země rozdrobená kdysi, teď jeden lán až v kalné obzory. Klín rodivý se požehnaně vzkřísí a přijme zrní v slasti pokory. Věříš, že místo ssutiny a zlomů zde bude zlátnout znovu vonná rež, věříš, že cestou s obrozených stromů si jabko zrůžovělé utrhneš? A volat nebude už mezí rýha o starých výsadách a o sváru. Pro všecky země zlatou krásu zdvíhá, dar za lopotu v slunném požáru. 27