CHVÁLA STROJE
Viděl jsem v práci tebe, v rozšumělém hluku,
kde zvoní lopaty a řemen sviští,
ty bagrů synu, jeřábů ty vnuku,
poslušný pomocníku v rozhýbaném mraveništi.
Jak oddychuješ zhluboka a temně
nad žlutou průrvou vykopané země,
jak mocně údy napínáš v svém tvrdém díle,
lopotou nezlomen a jistý v rozložité síle,
ty druhu z ocele, jenž zmatkem neomámen,
ty souhro kovu, zubů, šroubů, pák a ramen!
Vzmach paží mohutných – to gesto klidné slávy!
Kovové zuby do hlíny se ryjí.
Co chytí, nepustí tvůj lačný chrup a dravý.
Do země udeří, hned prudce rozkrojí ji,
zas rozmach nový, v hlínu zakousne se,
hloub, nenasytně těžký násep láme
a z žluté průrvy silný krajíc nese.
Vozíku, chytej, co ti podáváme!
Když mlčíš, rezavíš. Je život spád a rej.
A nestůj na kolejích. Koly zaskřípej!
Rozrýváš smutné pláně s trávou neduživou,
s hnědými kalužemi, proláklinou křivou,
vnitřnosti drtíš země, která věky čeká,
28
ne abys ničil – Tvoříš pro člověka.
Za rok, snad za dva, až se drsné sněhy
s hor přiženou, bít budou v slezské břehy,
až vichry šlehnou zemi palčivými biči,
zde v těchto brázdách komíny se vztyčí,
zde červené zdi, stroje, rozložité haly,
by píseň nových zítřků slavně zazpívaly,
a tam zas jasné domy do široka vzrostou
se světlým úsměvem a srdečností prostou
a s vlídným teplem, když se stisknou odhodlaně
dvě poctivé a mozolnaté dlaně.
Ne, věru nevím,
jak cizokrajným pokřtili tě jménem,
však vím,
že statně pomáháš nám v ruchu ukázněném,
ty kamaráde, pro ty lidi příští,
pro slavnou naději a nejvíc pro život,
ty bagrů synu v rozhýbaném mraveništi.
A ve sluneční záři
pár kapek oleje se leskne na kovovém těle.
To radostný je pot.
Nad tebou strážce tvůj se směje vesele,
ten modrý strojník se širokou tváří.
29