MÁNESOVY KROKY

MÁNESOVY KROKY
Tak před dávnými lety – vysoký a štíhlý – s plaménky v očích chodil po těšínské zemi. Modravé hory před ním do oblak se zdvihly a stromy pozdrav zašuměly haluzemi. Šum velebných hor padal v rozjitřenou hlavu a bolest nevolníků v žalný sten se mění. Šel zemí zjařmenou a viděl její slávu i pýchu šlechtickou a hořké zotročení. A viděl člověka, co k zemi klonil šíji, jak bil ho drábův karabáč a jařma tíha, a chytil pohled děvuch, prostou poesii, půvabnou květinu, co na mezi se zdvíhá. Ten dědinský květ chytil do své horké dlaně a k srdci přitisk’ jej, co sladce zpívalo mu, jak poklad nesmírný jej nesl odevzdaně, vždyť z něho vyšel hlas: Já přivedu tě domů. A v jeho objetí květ vzácným divem ožil, barvami zasvítil a horkou vůní zadých’, vždyť poutník zasněný jej vlastním žárem zmnožil, dal radost života mu, opojnost dnů mladých. 55 A dodnes voní květ a jasnou barvou svítí a dodnes život plane, dodnes hoří Dílo. Nic nemůže ten odkaz sladký rozlomiti, co srdce horoucí kdys slavně procítilo. Dík za ten zázrak horce opojivý, co nám byl podarován – dávno, na úsvitě! V něm dárce svítí, v úsměvu svém živý, s plamenem genia a duší jako dítě. 56