SYMFONIE ŽIVOTA
1
Večery napojené steskem a lahodou.
Tajemné hlasy mámí tě šeptajíce.
Melancholická flétna vzlyká nad vodou,
stříbrné pěšiny putují do měsíce.
Rosa a slzy, vzdechy a slastné vanutí,
šum vody, rozbité vrby, vonící jetel.
Však rudě je popsáno nebeské klenutí
a obzor zachvívá se praporci světel.
Zde těsná a chudobná je dětství idyla,
rostoucí v uličkách, u řeky, v šeru.
Však na dosah ruky se výheň rozlila
tam za rodnými políčky na severu.
Lákala mocně plápolná severní zář
a slibovala rozhořelým nebem:
Zde nový život dá vám bohatý hospodář,
oči vám prosvětlí, nasytí vás chlebem.
Tvrdý je krajíček, šerý je domovský svět.
Šli jedni s povzdechem, jiní rádi, tak rádi.
Kam jste se rozprchli – k hutím a do šachet,
do fabrik – z dětství pradávní kamarádi?
I na můj krajíc padal uhelný drobný prach,
i na mladé čelo ponurý stín si léhal.
66
Když pohled rozdychtěný bloudil po stránkách,
do knížek se starou moudrostí plamen šlehal.
Ach, verše burcující v plamenném zášlehu,
ach, školská moudrost v dýmu zatopená!
Zde sirně dýmají haldy na břehu,
rachotí hutě, verkovní vláček sténá.
Minulost dávná – skutečnost horká a dunící.
Jdou z knížek stíny, vybledli homérští reci.
Ale zde vidím havíře pospíchat ulicí,
ale zde vidím hutníky z vysokých pecí,
bratry své z dětských let, bratry své robotné,
plemeno hameráků rodiny jedné –
Jak tvrdnou staré věty hebké a lichotné,
jak všecka krása studených učeben bledne!
Zapírá mladý muž, v co věřil drobný hoch.
Sám se sebou se hádá, vrásku v tváři.
V úsměšku odprýskává zlato svatých soch
a papírově zašustí květiny na oltáři.
Svár mladých let ti hlavu omámí.
V půlnoční hodině vidina horká se rodí:
jít do dalekých světů bludnými cestami,
zem novou hledat na ztracené lodi.
A zase zaduní vzdorné a radostné fanfáry:
Udeřit železnou ruku, co hrdlo stiská!
Svět podlý zahyne, zahoří vítězné požáry!
Po dlouhém otroctví jsou nová rána blízká!
67
Zpěv bije mi v nervech, prudký a vznícený.
Zpěv souzvučný mi celou bytost zchvátí.
Vždyť žiji jeho spád... mám stejné kořeny –
a jeho vzdor jsem léta cítil zráti –
Půl v zášlehu jasném, půl v hořkostech, ve stínu,
jak v panské milosti žil domek robotnický –
V plamenech hutí, v dýmu zčernalých komínů
rostlo mé mládí... zachvěl se osud lidský.
2
Polnice zazněly, hlas rozeřval se zlý,
šly pluky v srbskou zem a jiné v polská bláta.
V krvavém dýmu vaše věty uhasly,
tvář vaše vybledla i touha rozepjatá.
Zač hynuli jste v rozstřílené krajině?
Dech velké naděje vám zlomený vzlyk ovál.
A u nás, v černé zemi, v slavném Těšíně,
surový Gero ortel pro nás podpisoval.
V ten čas, kdy těžce bila ruka kovová,
vy mladá srdce, vás jsem držel ve své dlani.
Jak sladce zavolala píseň domova!
Ach, dodnes cítím jasný proud a teplé vání.
Ne, snůškou bledých mrtvol není minulost.
Naděje povznese, byť skeptický hlas mučil.
Z rozrytých lavic klene duchový se most,
váš mladý pohled, chlapci, učitele učil.
68
Mozkem se rozbušily jasné údery,
je světle a mladistvě v té šeré klase.
Jen nebýt nikdy nevolníkem litery!
Lavice, tabule ať živě rozehrá se!
Ten jara závan, opojný a zvučící!
Na černé tabuli jsou řádky, cifry, jména.
Jsem zase ve třídě, před první lavicí,
a slova formují se, rychlá, rozdychtěná.
Jde jaro za jarem, jdou léta ztesknělá,
naděje mnohá vadne, listí za jeseně.
Když vráska za vráskou se ryje do čela,
tím světlem unášen jsem znovu okouzleně,
a vidím chlapců řady, dívčí profily,
světýlko z jejich očí znovu ve tvář bije
a znovu počítám, čím život zjasnily
těch mladých lidí rozlety a fantasie.
Ten příval rozkošný, když mysl přetéká!
Být vlnou v pohybu, svůj osud družně splítat!
A chápu usmířen: Toť život člověka,
sám sebe rozdat druhým, jiných život chytat.
3
Náhoda, sudba? Nepoznané síly,
co rozpřádají lidských běhů niť,
do rukou drobný kahan položily
a poručily: „Posluž tak a sviť!“
69
Kahánek bědný – možná jenom bliká,
snad málo oleje je nalito.
I havíř s kahancem svým ve sloj vniká
a nemudruje; příkaz praví to.
Ať tak či onak. Jdi a začni zase.
Omluvu chabou osud neslyší.
Přec poctivě ta ruka pozdvihla se,
by udržela kahan ve výši.
Jdou léta horkým rozechvěná vírem,
do chorých spánků bije těžký žár.
Hodiny nakloněné nad papírem:
proud chytit, dát mu podobu a tvar!
Čím uhelná zem zápasí a sténá,
čím zachvívá se na obzoru lán,
ať chytí na mžik věta rozkřídlená,
ať rytmus popěvku je rozhýbán!
Chodil jsem s vámi, lidé mého kraje,
za dlouhých toulek, v měkkém stmívání,
váš osud zvlněný v mé hlavě zraje,
omámí, rozteskní a poraní.
Ach, vyslovit vzdor lidí tvrdě štvaných,
polibků něhu, vášeň objetí!
Vyslovit palčivost slz vyplakaných,
ach, chytit bouř, co zemi proletí!
Mrak černý Kuby Sršáňa mne žene,
Kubíček dotkne se mne zlehýnka,
70
na prahu šedé chaty rozbořené
měkce se dívá teskná Polinka,
postavy odbojné i provinilé,
Poštulko, Karolino – zejména
ty, lehkovážný Blažo Potěšile,
mých bláznivých let hlavo vznícená.
To život byl, když bubliny jsem chytil?
To život byl i se vzlykem a snem?
Byl chabý kahan můj, však přece svítil
pro srdcí potěchu – jak uměl jsem.
4
Cesta se záludně stáčí,
zahrozí průrvou a srázy,
kovová ruka tě k zemi tlačí,
zasyčí plazi,
zastav se v úpalu léta,
zašeptej tichými slovy,
před tebou nad srázem roste, zkvétá
strom jabloňový.
Nad těžkým života rmutem
růžová zasvítí pěna.
Radosti, ve víru zlém a krutém
buď pozdravena!
Omámen poutí a žáry
na vonném oblaku pluješ,
71
životu potichu za jeho dary
přec poděkuješ –
Za zemi v modravé páře,
za květy, velebné zrání,
za štěstí snědého hospodáře
v žit požehnání,
za hory dumavé, lesy,
co se nám ochranně klenou,
za jiter úsměvy pod nebesy,
noc rozsvětlenou,
za nových objevů divy,
rozmachy, údery, plány,
za hudby rytmus – i zádumčivý
i rozjásaný,
za sladký katarakt lidský,
za dary něhy a síly,
mudrců věty, co heroicky
svět přetvořily,
za velké sny, touhy smělé,
za barvy, svítivý příval,
za sloky básníka rozhořelé,
co do tmy zpíval,
za ruky oddané stisky,
za těchu v hodinu trudnou,
za koutek přátelský, teplý, blízký,
řeč nezáludnou,
72
a nejvíc srdce mé vděčí,
moci ty tvůrčí i sporná,
Lásko, ty nad všecka božstva větší
a divotvorná,
opojný plameni v máji,
v podzimku ohníčky v zraku –
Sviť, jiná světla ať zhasínají,
i za soumraku.
5
Blesk bije z oblaků brunátných, spalujících.
Hra naše prohrána je, o zem, o život?
Kříž lomený se zatřepetal na hranicích.
Dunění, pochod, úder těžkých bot.
V zem zdeptanou jde vítěz se zaťatou pěstí:
„Vám hrdlo stiskneme a bijem, zabijem.“
Zas mašírujete, vy slavní věrozvěsti,
jak k předkům s násilnickým evangeliem?
Jdou zpupně ulicemi hitlerovské řady.
Zavlajte, černorudé k poctě prapory!
Věk nový začíná, věk otroctví a zrady,
věk drátů ostnatých a smrtné komory.
...Můj strom je poraněn až v přebolestné dřeni.
Můj chlapče ubohý, jsem zlomen pádem tvým.
Sen dlouhých roků rozbit v jednom okamžení.
A slyším slova: plyn a Osvětim.
73
To nové božstvo, krví zbrocené a kleté,
se šklebí na nestvůrném z kostí oltáři.
Vtom slyším, bratři, hlas váš – Vzdorně skandujete
si stará jména: Hun a Avar, Tataři.
Ty starý kamaráde v hamerácké bluze,
na naše slovo maska klást se nemusí.
Tak mluvíš, když zem sténá ve zmatku a hrůze:
„Vrah naposled se v krvi vlastní udusí.
Odstavec dějin křičí palčivý a živý:
Barbarské zátopy se světem přelily –
a leda v museích je rezavý meč křivý,
jak z hloubek vydaly jej slehlé mohyly.“
Kolikrát k východu jsem s tebou dlaně spínal,
posunem horkým do daleka udeřil.
Dne nebylo a noci, abych neproklínal,
a jiter rozsvícených, abych nevěřil.
...Den pomsty udeřil, den nový z krve vstává.
Plamenná potopa, klas nový vzroste z ní.
S oblohy rozjitřené velký mstitel mává
do dědin rozbořených strašnou pochodní.
...Má slezská zemi, co v nás všecko zažíhaly
tvé ohně nad Hrabyní, Hájem, Raduní!
...Pluh nerozborný temně kupředu se valí,
pluh soudu od spálených chalup zaduní.
Svět jako zázrakem se vnořil do červánků.
Prapory zavlály zas v rána zářivá.
74
Nejopojnější hudbou hřímal rachot tanků.
Tak vítali jsme znaky srpu, kladiva!
Nad hlavou nesmírných řad píseň zaduněla,
v ní hromů rachot zněl i slavné zvonění.
To píseň byla zápalná i rozechvělá
o práci horoucí, co světy promění.
Jak oči zahořely vírou nové slávy!
Jdou řady ulicemi, ráz dva, ráz a ráz.
A na pochodu, bratři, verš můj zajíkavý
jde věrně po boku, jde s vámi, vedle vás.
Jsem také robotník, jak vy jste robotníci,
spjat s prokletím i láskou země uhelné.
Zpěv její chtěl jsem chytit, rytmus vítězící,
a zazpíval jsem píseň svobodného dne.
75
OBSAH
Zpěv o černé i jasné zemi5
Slezská země15
Zákop17
Mrtvým19
V křečích21
Lednovým sněhem24
Z trosek26
Chvála stroje28
Halda30
Fanfáry33
Jeřábnice35
Noční zpěv hutí37
Já Josef Muroň39
Krajíc chleba41
Píseň o statečné horské dědině44
Ostravice48
Radegast51
Ve stopách53
Mánesovy kroky55
Janáčkův kraj57
Tíha hor59
Kvetoucí třešně61
Sloky letního dne62
Děvčátka zpívají64
Symfonie života66
[77]
ČESKÉ BÁSNĚ
Svazek 106
VOJTĚCH MARTÍNEK
PÍSEŇ NOVÉHO DNE
Vydal Československý spisovatel v Praze r. 1952
Šéfredaktor František Kautman
Odpovědný redaktor Ladislav Fikar
Technický redaktor Antonín Dvořák
Korigovala Marie Vachová
Obálku navrhl Antonín Dvořák
30113-10, 8428/52/III/1/5,338
Sazba 16. II. 1952, tisk 22. III. 1952
Plán. ar. 5, autor. ar. 2.23, vydav. ar. 2.36
Papír 84/108, 221-10, 80 g. 5%
Vydání 1. Náklad 2000 výtisků
Vytiskly Západomoravské tiskárny,
závod 02 v Brně, písmem Badenia
Cena brož. 34 Kčs
E: av; 2006
[79]