báseň bez názvu

Vojtěch Martínek

Jde marnotratný syn, je odraný a bosý, hlad nocí bezesných se z kalných očí šklebí a srdce podávané rudým květem prosí: Zhřešil jsem proti nebi – Ach ano, byly noci zoufalé a marná tužba, kopnutí panských střevíců a hnusná služba, pastviny, vepři, špína, krajíc plesnivý a jakýs přízrak z minulosti, marný, neživý – Otče, zhřešil jsem... Má vina, vina... Otče, zhřešil jsem....jsem... ty měl jsi syna, ten vyšel do dalekých cest, by objal svět nádherný a zářící, a žebrák plazí se, jen žebrák zpět... A horce zasteskla má duše žíznivá: mít jasný kout, kam slunce chodívá, mít zahrádku, kde vlahé ticho jest, mít nebe nad hlavou, mít plno hvězd, jít po mezi, tak vděčný, smířený, slyšeti z dálky tiché prameny, ty prameny, jež sladce zněly mi v úsměvném dětství slovy vlídnými – Jen nemít, jenom nemít hrozný v nitru svár, necítit ohnivý a drásající spár, jen nebýt jako chvějný nahlodaný list, být sebou jist, být sebou jist, necítit dvojí duši, zlobnou, proklatou a otrávenou, němou, podťatou – 9 Co tu chceš, žebráku, špinavý, odraný? Nadarmo buším domu u brány. Je němo v domovině. Buším zas a zas. Ne, ani van se v odpověď mi nezatřás. Je mrtev otec můj? A matka zhasla už? Bratra mi zabil ve tmách zákeřnický nůž? Otrokář odved čeleď kamsi do písčin? A nic už nezbývá než vysmívavý stín? Je kámen tvrdý, zlý a mlčenlivý. Je nepřítelem každému, kdo živý. Pohni se, kameni, prokletý kameni! Prosím a proklínám. Nic. Dusné mlčení. Mučivá krása nocí. Úpalné vedro dne. A nic se nepohne. 10
Básně v knize Monology Jury Třanovského:
  1. báseň bez názvu
  2. I. Já slyšel mistra na varhany hrát.
  3. II. A přece ministrant, co plaše hrál,
  4. III. Stesk nekonečný do všech nervů vnik.
  5. I. Je noc a černá tma a vítr naříká.
  6. II. Dík za ten kout, dík za chléb, hospodáři,
  7. III. Mám života běh krátce pověděti?
  8. IV. Sen prchavý je v slovech podán zcela:
  9. V. Zas chodím krajinou, z níž vyrostl můj rod.
  10. VI. V těch místech kletých mohu pobýt málo.
  11. VII. Byls někdy pán. Byls mocí svojí jist.
  12. VIII. I k zámku zašel jsem, co vládl kraji.
  13. IX. Je sladko žít a těžko zemříti.
  14. X. A jiné setkání, kdy duše sténá:
  15. XI. „Já viděla, jak rodný vzplanul dům.
  16. XII. l já mám medailon, je zlatý, spanilý.
  17. XIII. Ve chvílích zkoušek, kdy duch poklesá,
  18. XIV. Ty, věčný Pane, umíš v lidských srdcích čísti...
  19. XV. V rozpacích couvám, pane děkane.
  20. XVI. Bratry jsme byli v stejném plápolu.
  21. XVII. A tak mi pravíš: „Druhu, Juro můj,
  22. XVIII. „Jsi, Juro, bloud. Chceš zvrátit času běh.
  23. XIX. Spí slavný děkanský dům ve stínu.
  24. XX. V čas, kdy je vinou: být i viděti,
  25. XXI. Ten bratr věrný, jenž mne vyved teď
  26. XXII. „Hle, otče, domy ty, kde pýcha jest...
  27. XXIII. Všem utištěným druhem hory jsou.
  28. XXIV. V temnotách horských, v nočním zášeří,
  29. XXV. Dnes den je poslední, co doma jsem.
  30. EPILOG.