III. Mám života běh krátce pověděti?

Vojtěch Martínek

III.
Mám života běh krátce pověděti? Mám života běh krátce pověděti?
 Též měl jsem domek svůj. A ženu, děti. Nad hlavou střecha klenula se tichá. Ach, teplý kout, kde volněji se dýchá! Dnes rozbit jsem a potřen. Rány hromů soud Boží hlásají. A kam je: domů? Hněv Boží železnými bil nás pruty. Jsem jabloně kmen v půli rozštípnutý, ne – jenom list, co na větvích se třese, ne – jenom dým, když oheň rozžehne se, ne – pleva lehká, kterou vítr žene, ne – jenom jméno smutné, povržené. Jsem ten, kdo byl a snad už ani není. Do čela vpáleno nám: Ponížení. Tak já a všichni, kdož se křesťan zove. A celá země v noci prosincové. 21
Básně v knize Monology Jury Třanovského:
  1. báseň bez názvu
  2. I. Já slyšel mistra na varhany hrát.
  3. II. A přece ministrant, co plaše hrál,
  4. III. Stesk nekonečný do všech nervů vnik.
  5. I. Je noc a černá tma a vítr naříká.
  6. II. Dík za ten kout, dík za chléb, hospodáři,
  7. III. Mám života běh krátce pověděti?
  8. IV. Sen prchavý je v slovech podán zcela:
  9. V. Zas chodím krajinou, z níž vyrostl můj rod.
  10. VI. V těch místech kletých mohu pobýt málo.
  11. VII. Byls někdy pán. Byls mocí svojí jist.
  12. VIII. I k zámku zašel jsem, co vládl kraji.
  13. IX. Je sladko žít a těžko zemříti.
  14. X. A jiné setkání, kdy duše sténá:
  15. XI. „Já viděla, jak rodný vzplanul dům.
  16. XII. l já mám medailon, je zlatý, spanilý.
  17. XIII. Ve chvílích zkoušek, kdy duch poklesá,
  18. XIV. Ty, věčný Pane, umíš v lidských srdcích čísti...
  19. XV. V rozpacích couvám, pane děkane.
  20. XVI. Bratry jsme byli v stejném plápolu.
  21. XVII. A tak mi pravíš: „Druhu, Juro můj,
  22. XVIII. „Jsi, Juro, bloud. Chceš zvrátit času běh.
  23. XIX. Spí slavný děkanský dům ve stínu.
  24. XX. V čas, kdy je vinou: být i viděti,
  25. XXI. Ten bratr věrný, jenž mne vyved teď
  26. XXII. „Hle, otče, domy ty, kde pýcha jest...
  27. XXIII. Všem utištěným druhem hory jsou.
  28. XXIV. V temnotách horských, v nočním zášeří,
  29. XXV. Dnes den je poslední, co doma jsem.
  30. EPILOG.