Chvála podzimu

Vojtěch Martínek

Chvála podzimu
Ne tebe chválím, podzime, co přicházíš do našich polí s mlhami a stíny, co na hlavy nám tlačíš nebe níž a níž a sychravě nám opakuješ viny, ne tebe chválím, písmáku ty pochmurný, co nad papíry vetchou kýváš hlavou, co matným kahancem nám zaškrcuješ dny a noci plníš mluvou rozjímavou, ne tebe chválím, co jsi mraznou ruku vztáh’ a sadem popleněným chodíš chorý, co zvonkem ostrým voláš stále na poplach studenou moudrost: Humana sors mori – Však tebe rád mám, podzimku, co mnoho znáš, a přece usmíváš se vlídně, usmířeně, co lidi slovy přátelskými připoutáš, dáš víru muži, novou něhu ženě, však tebe rád mám, shovívavý druhu ty, co trháš plod, jenž v sladké vůni zraje, co nad pohárem kouzlo chytáš minuty – (ach, jak to víno jasnou jiskrou hraje!) 41 a přijmeš polibek, co žena tobě dá s plameny jiskřivými v těle mladém, a tichá moudrost na srdce ti usedá: Dík, osude, i za květ nad západem! 42

Básně v knize Kalendář básníkův: