HUDBA.
(Bonn nad Rýnem, červen 1913.)
Tma v pokoji... já churav, zlomený
v koutě jsem tiskl unavenou hlavu
o židle rám... l bílá slečna teď,
jež vedle seděla, mé řeči cizí,
však duše mojí vnitřně spřízněná,
jen dlouze mlčela... Sametně stíny
do duše padaly... Jak tiché praménky
vzpomínky šuměly a na svůj domov dálný,
na bezkydských hor táhlé šumění,
na slunce západy, na bílá jitra,
na všecky, kdož mi drazí byli tam,
jsem myslil teď... A teskným, hořkým snům
jsem duši otevřel, jež rozjitřena
choroby chladem tak se bolestně
jak podzimní list na javoru třásla.
Má chorá duše, tam kdes daleko,
daleko přes hory a pole, vody
je naše vlast... A co mne táhne k ní?
Stesk bez mezí mým celým tělem prošleh’,
stesk samoty, neb žízeň života
v horečných očích zkalila se v mdlobě,
(jak černý pták by kloval v chabou hruď,)hruď)
19
a za ruku jsem chytil bílou dámu
a vášnivý sten v hlase se mi třás’,
jak prosil jsem ji: „Hrejte, hrejte, hrejte,
sic zšílím úzkostí...“ A ke klavíru
si sedla. Svíce zaplála. Jen klávesy
se zaleskly a světla rudý reflex
se na tváři a v temných vlasech třás’,
však já byl v temnu.
Chvíli bílou rukou
v klávesách bloudila a neurčitě
cos praeludovala – až náhle v ráz
jásavý úder zavzněl v jizbu sešeřenou,
...jak zpěv a výskot, sterých hlasů šum,
zvířených smyslů pozdrav, prudká radost...
a mně ta melodie v mozek zařízla se...
Slovanský tanec hrála Dvořákův...
A já jsem viděl v choré fantasii
zas temné lesy, dědiny a zas
jsem slyšel šumět, zpívat, jásat
domova pozdrav.
Bože, jaký proud
se vlní z kláves, jaký prudký příval,
20
vzkřik lidí bezstarostných, tanec, smích,
pocely, vášeň, ňader rozbouřených
zdvih v náhlém rozhoření smyslovém!
A bylo mi, jak zde teď před očima
by rozléval se žhavých zpěvů šum –:
„Ej, žít a žít... a zcela zapomínat,
co temna na cestách, ej, upít se a v ráz
se utančit a prudce umilovat...“
Já vím: ta melodie mateřskou
mi promluvila řečí, jakby náhle
kdos z domova mi přišel nečekán
a známým hovorem se v duši vlichotil mi,
to přítel zapíraný, hazardně
jenž nejdražší své statky prohýřit chce,
hráč, piják, milovník, však nejdražší
a srdci mému nad vše jiné blízký...
A zpívá, zpívá tanec Dvořákův...
Dlaněmi prudce svíral jsem si čelo
a klávesy se smály, horce volaly
rodnou mou řečí –
21