A PŘIJDE HODINA...

Vojtěch Martínek

A PŘIJDE HODINA...
A přijde hodina, kdy všecko se ti zhnusí, tvá práce, zápas tvůj, tvá bolest i tvůj sen. A člověk žije jedině, že žíti musí, jak bičem utajeným k předu poháněn. Vše zhořkne tobě zcela, všecka radost země. Trav zeleň, klasů šum tě leda zabolí. Neslyšíš hovor sladký, všecko mluví temně a nic ti síly nedá, ať to cokoli. A nejvíc dary ztrpknou, jimiž vítá žena. Za mozku tvého krev dá pohrdavý smích. Zříš ve tvář jí a vidíš: maska nalíčená teď směje se a lež má ve zracích. Cos ve hlubinách duše tobě zakrvácí a pudem šíleným se spánky zachvějí, bys tu v líc udeřil, jíž včera všecku práci a celý život dal bys, vznět i naději. Bys ono srdce zranil v nelítostné síle, kterému včera mluvils věty oddané. Bys se surovým citem čekal oné chvíle, až náhle v zornicích jí bolest zaplane. 24 ...A dobře víš, že zášleh bolesti by její tvou duši propálil... A je to stejný cit, jak cítit nervy vlastní, že se horce chvějí, a v slepém vzteku vlastní ruku zkrvavit. 25