LETEM.

LETEM.
Když jel jsem ve vlaku, jenž divě v noc se řítil, tma byla. Z černých oblaků hvězd požár nezasvítil a tvrdá nebesa mou duši pozdravila a skřípající kolesa souzvukem prudkým bila v divoký příval dum – znova a znova, znova nervosním, rozjitřeným snům ten nápěv beze slova hrál divný doprovod... Letěla pole... lesy... mih’ kostelní se vížky hrot... ...a světýlko tam kdesi... ...a vysmívavý hlas mi volal z vozů hřmění: „Jen slaboch bez odvahy v ráz si tmu svou nepromění! 34 To byl by jeden skok, než tělo padne k zemi – a vyhřmí celý žití tok jak vlaky kolejemi. To byl by jeden vzkřik, než tma by v oči padla – a v jeden prudký okamžik jak bolest tvá by sládla!“ A stále slyším hřmět, kdos mluví, kdosi čeká, jak vlaku nespoutaný let se žene do daleka, jak kola skřípají v tom taktu monotonním, jak na plošině potají mdlou hlavu v dlaně kloním. Ó stíne zbabělý a tvrdý, nedočkavý, tvé rozvichřené pocely vát cítím u své hlavy! 35 Vím dobře, se mnou jdeš, tvůj obrys se mnou vzrůstá, v můj mozek skalou zalehneš a křečí v moje ústa – Mně z hudby zní tvůj hlas, zní z úderů mých dlaní, tvůj přízvuk trpce otráven střík’ z dívčích šepotání, z knih veršů zasyčí i z noční lampy šumu a ironicky vytyčí rub všeho v každou dumu – Ó jak mne oloupíš radosti každé o pel, v mé snění šedou hážeš tíž a v moji vodu popel – Však ne, ó ještě ne, tvým ještě nejsem, stíne, a skuhrání tvé studené mou hlavu mine, mine! 36 Být nechci matná zvěř, mne hlas tvůj neomámí – já půjdu v mrazy, půjdu v šeř, ne pouze v šeř... i tmami! Tvé šeré obrazy ubije pohled lidský, já vím, je v posled přimrazí jas očí hypnotický, jas očí poctivý, jenž čistým světlem svítí – Pojď, přízraku ty mámivý, pojď, budeme se bíti! 37