Z HLUBIN.

Vojtěch Martínek

Z HLUBIN.
Já sražen od světla žil smutně v bahně jsem a radost pil jsem hrubou ze špinavých číší – a nyní těžká bolest duní v nitru mém jak hlasy veliké, jichž nikdo neutiší. A temnem chodil jsem, sám, ztesknělý a něm, a marně ruce vzpínal do dalekých výší, ...zas jako kletby tón, jež táhne životem, to hořké volání se do mých chvěje skrýší, a představy se noří, zašlé temno leká, že nejraděj bys prchal kamsi do daleka, a všecek hrdý vznět se úzkostlivě choulí – v té chvíli pochopíš, kdo jednou temnem kráčí, ať celý život další v smutku jde a pláči, přec z temna toho nese galejnickou kouli. 11