DVA SONETY O PRORADNÝCH OČÍCH.

Vojtěch Martínek

DVA SONETY O PRORADNÝCH OČÍCH.
I.
Jen dvakrát v ně jsem hleděl. Zlé jsou, omámí, klid duše nejedné je navždy pohřben v nich. Lesk jejich sametový stlumte brvami, neb závrať z oněch tůní hledí záhadných. Bouř žití Vašeho a vše, co za Vámi: hlas vášní výstředních i ironický smích na slova prosebná, jež lkali neznámí – to všecko v zracích Vašich chví se proradných. V těch zracích čisté světlo nikdy nekmitne se, by v duši budilo, co tušením se třese, v jich hloubi mlčící plá výheň požárů, plá síla nelítostná, surová a mstivá, jež v duše pokořené s úsměškem se dívá a svítí ke zdaru... 32
II.
Tak při tom vzpomínka se maně v duši vrací: Les, měkce sšeřený..sšeřený... a vůně..vůně... stromů šum..šum... v korunách písněmi se pozdravují ptáci, jich rozjásaný proud zní do pochmurných dum ...a dole v temnotách se mezi houštím ztrácí tůň temná, mlčící, jak úkryt stínů stům, jež jenom z večera, když slunce dokrvácí, se za zrcadlo změní rudým požárům..požárům... Tu jednou vesničan, by zbádal její stíny, neb z jiných příčin spustil okov do hlubiny, a kruhy širokými voda zvlnila se; když z hloubi okov posléz vytažen byl zase, pár neznámých a bílých leželo v něm kostí – jen ďas ví, z jaké byly dávné minulosti. 33