JEDNOU V LESE ZA VÝCHODU SLUNCE.

Vojtěch Martínek

JEDNOU V LESE ZA VÝCHODU SLUNCE.
Před slunce východem jsem v šerý zašel les, kde modrý ještě noci rozléval se stín, mech rosou leskl se i kapradí i vřes, a temno dívalo se skály ze hlubin. Dech stromů tvrdě spících potichu se nes’, ...však náhle jásavě vpad’ v starých stromů klín tón ptáka roztoužený jakby od nebes a ptačí melodie zněla od výšin. A jakby písní tou vše vzbudilo se v ráz, les celý zašuměl, zpěv ptáků z hnizd se třás’, sta tónů řinulo se, plálo touhou žít a korunami dral se bílý slunka svit. Však onen pták, jenž prvý v šero zpěvem dých’dých’, byl nyní tich. 41