NAD STRŽÍ HLUBOKOU.

NAD STRŽÍ HLUBOKOU.
Nad strží hlubokou, jež tmí se zeleně, krvavá růže svítí. Ó pozoruj, ó pozoruj, jak v smavé proměně paprsků vlnobití v nesmírný padá klín – a všecky hltá mlčenlivý, hrozný stín. Nad strží hlubokou, jež děsná, beze dna, zářivý zázrak zkvétá. Ó utrhni, ó utrhni, kol květu průhledná sluneční síť se splétá – Je rosa na něm, pel a oblak duhový se v lístky rozestřel. Však, bratře, posečkej a dobře, dobře zvaž, než nad tůní se schýlíš – Ó přemítej, ó přemítej, rci, pevnou ruku máš, by nechvěla se příliš? Kdo mdlý, vráz couvni v šeř, nevztahuj ruky chvějné na svítící keř – 11 Je závratná ta zelenavá hlubina – zda cítíš... láká, láká... Ne, nezírej, ó nezírej, tam peruť rozpíná se zeleného ptáka – Jen kdo prost závrati, smí beztrestně a hrdě s keře trhati. Však věř: je strašnou rozkoší přec pohled ten, jenž celým tělem mrazí – Kdo silný jest, kdo silný jest, ať hrozně rozechvěn přemůže temné srázy! Nad sebou slunce proud a dolů v bezedno, zmar prudce pohlédnout – 12