LETEM.
Když jel jsem ve vlaku,
jenž divě v noc se řítil,
tma byla. Z černých oblaků
hvězd požár nezasvítil
a tvrdá nebesa
mou duši pozdravila
a skřípající kolesa
souzvukem prudkým bila
v divoký příval dum –
Znova a znova, znova
nervosním, rozjítřeným snům
ten nápěv beze slova
hrál divný doprovod...
Letěla pole... lesy...
mih’ kostelní se vížky hrot...
...a světýlko tam kdesi...
a vysmívavý hlas
mi volal z vozů hřmění:
,Jen slaboch bez odvahy v ráz
si tmu svou nepromění!’nepromění!‘
33
To byl by jeden skok,
než tělo padne k zemi –
a vyhřmí celý žití tok
jak vlaky kolejemi.
To byl by jeden vzkřik,
než tma by v oči padla –
a v jeden prudký okamžik
jak bolest tvá by sládla!
A stále slyším hřmět,
kdos mluví, kdosi čeká,
jak vlaku nespoutaný let
se žene do daleka,
jak kola skřípají
v tom taktu monotonním,
jak na plošině potají
mdlou hlavu v dlaně kloním.
Ó stíne zbabělý
a tvrdý, nedočkavý,
tvé rozvichřené pocely
vát cítím u své hlavy!
Vím dobře, se mnou jdeš,
34
tvůj obrys se mnou vzrůstá,
v můj mozek skalou zalehneš
a křečí v moje ústa –
Mně z hudby zní tvůj hlas,
zní z úderů mých dlaní,
tvůj přízvuk trpce otráven
střík’ z dívčích šepotání,
z knih veršů zasyčí
i z noční lampy šumu
a ironicky vytyčí
rub všeho v každou dumu –
Ó jak mne oloupíš
radosti každé o pel,
v mé snění šedou hážeš tíž
a v moji vodu popel –
Však ne, ó ještě ne,
tvým ještě nejsem, stíne,
a skuhrání tvé studené
mou hlavu mine, mine!
Být nechci matná zvěř,
mne hlas tvůj neomámí –
35
já půjdu v mrazy, půjdu v šeř,
ne pouze v šeř... i tmami!
Tvé šeré obrazy
ubije pohled lidský,
já vím, je v posled přimrazí
jas očí hypnotický,
jas očí poctivý,
jenž čistým světlem svítí –
Pojď, přízraku ty mámivý,
pojď, budeme se bíti!
36