TICHÉ SLOKY.

Vojtěch Martínek

TICHÉ SLOKY.
V čas krvavý, jenž bědně zašlápne ubohé, směšné srdce, vytrysklo nám světlo bílé. Tiše zaplálo tak jako paprsk temné za noci, ne požár velký, slavný, nádherný, však tichá záře, která potěší a posilu dá hlavě ztýrané. A je to světlo, jako v chatrči za zimní noci, vlídné, hřejivé, ať venku zuří vichru úpění, ať do oken vztek jeho udeří a prudce bije tříští sněhovou – A tak mi při tom obraz napadá: Strom v bouři stojí, černá nebesa jen zkázu chrlí, temné stenání jde celým krajem, všecky koruny se ohýbají, bědné, pokorné – Nad hlavou stromů blesk se vysmívá, jak jezdec příšerný na bělostném a oslnivě skvělém komoni. A v hrůze té, kdy černá nebesa 54 se s řevem otvírají, ve větvích sní hnízdo tiché. Plaché, stulené a měkce zadýchané. Tlumeně jen proniká sem píseň strašlivá, ...a v úzkosti se srdce zachvívá bolestí temnou... stromy padají... a hrozný příval hlavu zaplaví, děsu a stesku, pochyb, nadějí, o ty, kdož drazí... o své... celý les... ...a v chvíli té se ptáci křídloma víc tisknou k sobě... Nikdy, nikdy, nikdy kéž nezasteskne srdce žíznivé! 55