DVA HLASY.

DVA HLASY.
Jak v poledne jsem chodil u hřbitova, dva hlasy slyšel jsem. Jak rozechvělý dvou houslí nápěv byla jejich slova, jak bzukot včelí z hrobů zkvetlých zněly, nad rovy vlnily se, v kámen šedý omšené zídky plným proudem bily, dva hlasy nesvorné, a naposledy v zář slunce polední se rozptýlily... Prvý hlas:
Přec nejlépe je tomu, kdo již stane s polibkem ledným u poslední brány, kal země s něho temným proudem skane a svět je za ním. Třikrát požehnaný, neb znov se rodí, jasnější a čistý. Noc milosrdná po lopotě denní jej pojme v klín a osud jeho jistý: na čelo vepsáno mu: Usmíření. Smrt „Amen“ šeptne v píseň, ctnost i hříchy, tmu pošle v zrak a v utýrané skráně, 82 dá zapomnění, jak když večer tichý jde lukami a zvoní Anděl Páně. Přec nejlépe je těm, kdo dřímou v klidu pod drnem zeleným, kdo přetrpěli již všecky zápasy i všecku bídu. Smrt rukou soucitnou vše rány zcelí. Druhý hlas:
Z hrobů se život rozlévá, ze hrobů život raší! Zrní se jenom zasévá do země, matky naší! Života píseň jediná po celé zemi šumí! Ponurá hrobu hladina přece ji neutlumí! Co bylo kdysi člověkem, změní jen tvaru tíseň, zvlní se v proudu dalekém, jak vůně, květ a píseň! Haluzí ševel tajemný 83 dávným se žitím třese! Odešlých lidí hoře, sny vítr v svém vání nese! V jedinou žití kroniku země se otevírá! A není smrti, zániku a nikdo neumírá! ...Ty hlasy slyšel jsem, jak na hřbitově spletly se v jediný šum o polednách. Dlouho slyšel jsem jejich tenký zpěv... a lípy kvetly... do širých polí pozvolna jsem vyšel, vzduch čistý douškou mateří se sytil, a slunce plálo, země otevřela klín plný kvítí. To jsem jenom cítil. A oba hlasy zanikly mi zcela. 84