KOLO.

Vojtěch Martínek

KOLO.
A všecko bylo už a všecko bude znova... Bolestný výkřik každý, touha básníkova, sny toužné srdcí mladých, když jim otvírá se zjevení života a v ranní svítí kráse, kvil matek teskný, dětí mazlivý hlas měkký, zpěv vášně, zubů skřípot zoufáním a vzteky, a kladiv údery a mečů znění jasné a šepot trhaný, když rvaná naděj hasne – a co víc ještě prudce prošumí nám duší a všecko, všecko to, co člověk sní a tuší, a všecko to, čím zápasí a hřeší, a všecko to, čím míjivě se těší, zda neprochvělo dávno tisícerou hlavou a neopilo vlnou šumnou, bouřně žhavou a neubilo miliony? Neboť žití odvěkým kruhem ve tmy neznámé se řítí, je věčně stejné v neustálé změně; to píseň nesmrtná, jež chví se neskončeně a hlasů nespočetných tóny jsou v ní slity – Ó, zdali neslyšíš, že tisíceré vryty jsou stopy v naši zem, jež rodí nás i skryje, že vzduch, jejž dýcháme, je jedna symfonie 85 všech hlasů pradávných už před dávnými lety? Ó, slyš... a zachytíš znov slova, sloky, věty stesku i lásky, pochyb, naděje i síly, čím lkalo zoufání, čím touhy hovořily, šeptala oddanost a pevně řekla víra. Neb věčně život rodí se, nic neumírá. To refrén věčný je, to sinajská jsou slova. A všecko bylo již a všecko bude znova. 86