ČERVEN.

Vojtěch Martínek

ČERVEN.
Na Jana Křtitele plameny, rakety. Pavouček s nebe tká stříbrnou pavučinu. Starý pan učitel vykládá: „Před lety, před lety –“ však sentimentální studentík rozbrnkal mandolinu. Je to tak prosté a přece tak podivné. Obloha, hvězdy, plameny, hlasy. Les, starý samotář, rozvážně přikývne a jako ze sna bručivě vykládá si. Víš, na koho myslím? Na tebe, na tebe, děvucho-plameni! Koho jsi zžehla? Chtěli jsme vskočit rovnou kams do nebe, však touha bláznivá do ráje nedoběhla. A stejně tak hořely ohně hranice jak srdce tvého neklidné plání, stejně tak šuměly lesy mluvíce o vášni rudé, zatrpklém milování. Do příze modravé hlavu si ponořím... Svítí to oči tvé? Hovořím s nimi? Mám tebe na dosah? A hle, zas zahořím plaménky vyšlehlými... 96