SRPEN.

Vojtěch Martínek

SRPEN.
Na modrém nebi měsíc, princ-hýřil z pohádky, celou noc rozhazuje dukátky, dukátky. Až na mizinu přijde svojí dobrotou, ke komu půjde, rcete, žebrotou? Ach, to si pěkně vezme hůlčičkahůlčičku s květinou a ťukťuk poputuje celičkou dědinou, květinkou bude cinkat panenkám do oken a Mila, Fanka, Helča vyběhnou ztřeštěny ven – hle, hýřil-princ tam stojí na smutném zápraží, květinu bílou v ruce, klobouček pod paží. Oh, chlapci a děvčata – což máte svědomí, jak žebrák-prosebník se celý přelomí? 98 „Pro Pánaboha prosím a všecky světice za boží almužničku vás, panny z vesnice!“ Selky se šklíbit budou, babice vyběhnou z vrat, starosta hledá drába, dráb bude strašně lát, však Mila, Helča, Fanka čekají za rohem a žebráčka podarují koláčkem s tvarohem. 99