DOMOV.

Vojtěch Martínek

DOMOV.
I.
Po lidech, po lidech se duši málo stýská. Ke strýcům v burnusech a ženám zvědavým jsem nepřišel. Však více je mi blízká řeč každá neživá. A tu teď pozdravím. Pruh stromů v aleji, jenž do zlatova plane, pás polí nahnědlých, kam zrak se zadívá, a na obzoru lesy měkce zadýchané i řeka šumivá, to domovina moje, to je moje mládí. A hle, už vidím je, jak běží naproti, děťátko plaché, hubené. Už pádí, pádí... Můj bože, co ti je? Též teskno bylo ti? Ach, to je moje mládí, choré, neduživé jak keřík nalomený, zkvetlý z rašelin. Ne, ty jsi neumřelo, živé, živé, živé, pojď, znovu půjdeme i brázdou, v lesů stín. V uličkách starosvětských srdce žalně prahlo a v samoty si prchlo s rozhořeným snem. 135 Pak světy tvořilo si, za oblaky táhlo, k vidinám promlouvalo rodným hovorem. Daleko, daleko... Jsou lodi připraveny. Řetězy rachotí. Už kotvy zdvihněte! Za mořem, za horami ostrov zaslíbený. Tam kvítí divotvorné v noci vykvete, tam plody plamenné ti trysknou ve větvoví, zdroj šumí lichotivé písně lahodou, tam letí vzduchem ptáci démantoví, rusálky teskní sladce nad vodou. ...Po lidech, po lidech se duši málo stýská. Strom, voda, polí lán se dotkly duše mé. Pojď, drobná dívčinko, dnes divně jsi mi blízká, pojď, ruku dej mi... tak... a spolu půjdeme. II.
Ani k vám jíti nemusím, chalupy shrbené. Přivru-li oči, každá se přede mnou rozloží. Horoucí přelud si na vás, na vás vzpomene, já vámi putuji nyní, churav a na loži. ...Šumí lesy a voní trávy a zrají jahody, 136 s veselým křikem vylétli ptáci do mlází. Mých dvacet roků s nimi je, dívá se do vody, dere se houštinou, hvízdá si, stezkou se prochází. A všecko je vonné a sladké, pozdravem volá mi, vždyť je to známé a moje, veverka, motýl a pták. Ach, kolikrát jsem bloudil lesními cestami... Nejdřív je Paskovský les a potom je Obecňák. Z houštin se vydere hajný a ohlásí dobrácky: „Pěšinku něsmi se chodiť, bo se tu plaši zvěř!“ Pantáto hajný, ten les náš odraný, žebrácký že by měl zázraky takové? Ó věř tomu, věř! Ale už hajný se ztrácí s vousisky mrožími. A přece – zde to bylo – před lety, před lety. Jak nejsladší pastel se děvčátko noří mi, v zeleném zajetí stromů obrázek zakletý. Vidím a slyším. Oči a vlasy. Řeči spád. Pusinku měla růžovou a sedmnáct let. Ach, bože, jen dvacet roků umí tak blouznivě vzplát a pro hlouposti hlavu umí si rozbíjet. 137
Básně v knize Básně (Zahrada – Tichá píseň – Noci – Ráj srdce):
  1. ČTYŘI SLOKY.
  2. DAR.
  3. NAD STRŽÍ HLUBOKOU.
  4. PŮLNOČNÍ KONFITEOR.
  5. SLOKY.
  6. HUDBA.
  7. SÁM.
  8. A PŘIJDE HODINA...
  9. ZA JEDEN OKAMŽIK.
  10. SOUMRAKY.
  11. PÍSEŇ PODZIMNÍ NOCI.
  12. JE DRAZE VYKOUPENA.
  13. LETEM.
  14. JARNÍ.
  15. PÍSEŇ.
  16. TAK RADOST ČISTÁ V DUŠI PŘILETĚLA...
  17. TŘEŠNĚ VE KVĚTU.
  18. PODZIMNÍ ZÁPAD V HORÁCH.
  19. JÁ VOLAL JSEM TĚ...
  20. ANDANTE VEČERNÍ.
  21. PÍSEŇ.
  22. PÍSEŇ.
  23. PÍSEŇ.
  24. VÍNO.
  25. PÍSEŇ.
  26. TICHÉ SLOKY.
  27. SYMFONIE LETNÍ NEDĚLE.
  28. PO VĚČNÉM ZÁKONU.
  29. PŘED BRANOU.
  30. DAR.
  31. CESTOU.
  32. LÉTO.
  33. SVÁTEČNÍ JAS.
  34. HORSKÁ BYSTŘINA.
  35. PÍSEŇ.
  36. SRPNOVÝ VEČER.
  37. PÍSEŇ ZA LETNÍHO DNE.
  38. Ó SLYŠ...
  39. VŮNĚ.
  40. PÍSEŇ.
  41. ZELENÉ PRAPORCE.
  42. PÍSNIČKA JEDNOU VEČER.
  43. ÚNOROVÝ ZÁPAD.
  44. 1915.
  45. DVA HLASY.
  46. KOLO.
  47. TENKRÁT...
  48. LEDEN.
  49. ÚNOR.
  50. BŘEZEN.
  51. DUBEN.
  52. KVĚTEN.
  53. ČERVEN.
  54. ČERVENEC.
  55. SRPEN.
  56. ZÁŘÍ.
  57. ŘÍJEN.
  58. LISTOPAD.
  59. PROSINEC.
  60. PÍSEŇ.
  61. OTAZNÍK.
  62. PÍSEŇ.
  63. PROBUZENÍ.
  64. PROPAST.
  65. SUSPIRIA.
  66. STÍN.
  67. DE PROFUNDIS.
  68. DIV.
  69. OPUŠTĚNÝ CHRÁM.
  70. PÍSEŇ.
  71. PŮLNOC.
  72. PÍSEŇ.
  73. SLOKY.
  74. DOMOV.
  75. ANDANTE VEČERNÍ.
  76. KOLOBĚH.
  77. PŘED BRANOU ZAVŘENOU.
  78. PÍSEŇ.