KOSTNICKÁ EPISODA.

Vojtěch Martínek

KOSTNICKÁ EPISODA.
...Dóm otřásal se rozvášněným křikem... A prelátové, plešatí a tlustí, dlaň zatínali v pěsť a rozčileně z míst povstávali, křičeli a láli... Proud slunce padal okny barevnými, skvrn plno házel na dlaždice chrámu a jasné světlo na hlavu lil muži, jenž ve vřavě stál upoután a hlídán a k němuž vlna gest a prudkých řečí zvšad mířila. Stál vyhublý a bledý, se zrakem vpadlým, ve špinavém šatě, on, neznámý kněz, mezi kardinály, stál ve své bídě jako výkřik němý v jas barev svítící a lesk a zlato. Stál nepohnutě v poutech, ponížený, zrak jeho horečně plál jako hvězdy, a v okna hleděl, jimiž výsek nebe smál modravý se v jeho pokoření. ...A slova hanlivá dál zněla dómem... Pak mluvit jal se, ale jeho věty se ztrácely v tom prudkém vlnobití, 10 jen občas slovo rozlehlo se z proudu a prudčí přízvuk vynořil se z něho: ...Bůh... Písmo Páně... svatí učitelé... ...a ukažte a přesvědčte... jsem hotov... ...blud lživý... falšováno... články... pravdapravda... však přehlušen byl výkřiky i smíchem. Tam volal kdos: „Hle, kacíř zatvrzelý!“ a jiní: „Odvolej a odpřisáhni a podrob se!“... a všecko v jednu vřavu se slévalo... A mistr v poutech umlk’, zrak přivřel, poslouchal a zdálo se mu, že do duše všech hledí v shromáždění, jak hřích se směje jejich ve hlubinách, jak žalobci z Čech groše počítají, jež vydali už, aby zničili ho, jak zlaté ornáty jsou maskou lživou, jak cítění všech daleko je Krista, jak touha po rozkoších, statcích světských – jim v krvi volá, jak ten celý koncil je velikou lží, pestrou komedií ...a cosi jako hnus a pohrdání mu celou jeho bytost provanulo, své touhy silou k Ježíši se povznes’ a řekl zpříma, úsečně a krátce: „Ne, neodvolám!“ – – –

Básně v knize Cesty: