DOMAŽLICE.
(Rhapsodie.)
...Pan kardinál je zamyšlen a čelo samý mrak
a hledí divným pohledem kams vzhůru do oblak,
dnes rozhodný jest okamžik, kdy pod křižáckou zbraní
už kacířové ohavní z Čech budou vyrubáni.
A tmí se vojsko věřící, kam zrakem jenom zříš,
plá pomsty požár v duši jim a na ramenou kříž,
bůh sám ví, kterak zve se kout, kde v boj se připravili,
však tam dnes zpupnost kacířská se shroutí do mohyly.
Jest po polednách, slunný den, jsou čistá nebesa,
v zad na obzoru zvedají se stíny pralesa
a v předu kraj se rozvírá, zkad táboritské šiky
v ráz přijdou v zápas veliký s římskými bojovníky.
To právě došla před chvílí ta vytoužená zvěst,
že celý zástup kacířský již na pochodu jest,
chví ostrými se výkřiky a povely vzduch žhavý
a věrným vojskem křížovým šum táhne nedočkavý.
17
Teď kněží, Páně sluhové, v sled vojům hřímají
zvěst nádhernou a jímavou o ctnostech, o ráji,
jak kořist čeká veliká, jak zvítězí dnes víra,
jak Kristus s Pannou Marií svou říš jim otevírá.
...V tom náhle temné dunění se zemí prožene,
to zní jak hromu zařvání dálkami tlumené,
a nový ráz a nový hluk tak hluboký a táhlý
a zvolna, zvolna rostoucí v zpěv hrůzy neobsáhlý.
Všech zraky v prudkém zachvění se vpily na obzor,
nic nevidět, jen hukot táh’, jak bouře letí s hor,
a rachocením zněla zem’, ryk duněl neustálý
...snad pekla už to veřeje se strašné rozvíraly...
Pan kardinál se prudce zved’, cit divný tělem šleh’,
cos jako mráz se rozlilo mu rázem po kostech,
a ve sluch hřímá z daleka... Ať každý v boj se chystá
pro římskou církev přesvatou a pro Ježíše Krista...
Teď z hučení už temného lze zvuky rozeznat:
zní skřipot vozů válečných a strašný písně spád,
jen nápěv zní, jen nápěv hřmí, jen temné tóny bijí,
slov neslyšet, jen příšernou a velkou melodii.
A na obzoru první již se zdvihli kacíři...
...Nuž, velte, pane markrabě, ať boj se rozvíří!
Ta píseň bije, ubije... A řady táhnou s pěním...
Jek trub v to jasně zavolá jásavým pozdravením.
18
Pan kardinál kříž vzhůru zdvih’ a s vršku rukou máv’,
...a zřel, jak pod ním v údolí tlum nekonečný hlav,
tlum věrný, římský, zachvěl se, křik zoufalý a známý
jak zástupem se rozhýřil a letěl nad hlavami.
Les černý v daleku se tmí... Vše valí se a řítí...
A nelze ničím zastavit to širé vlnobití,
jen prchat, prchat, uprchnout... a v útěk znov a znova
hřmí sloka písně kacířské, hřmí tvrdá, ocelová.
A příšerná už vichřice se snáší blíž a blíž...
...Pryč, kardinále, s bullami a na zem’ pohoď kříž!..kříž!...
A jako trávu s úbočí rve ručej rozpoutaná,
tak vlna děsem šílená v před žene Juliana...