KONVERTITA.
„Jan Cyprian Rokyta, poslední kacířský kněz v Táboře, po bitvě bělohorské přešel ke katolickému religionu a stal se knězem v Jičíně. Syn jeho, jenž byl přijat ctihodnými otci Jesuity do Jičínského konventu, byl na missionářské cestě vzbouřeným lidem usmrcen.“
Záznam kroniky.
Než kázáním bít počne v hříchy,
zrak jeho maně bloudí ven,
kde červnový den slunný, tichý
se plně směje do oken.
Pak s kazatelny pohled těká
v lid chladnou chrámu prostorou,
jak na boží zde slovo čeká
z nich každý s hořkou pokorou.
A bůh sám ví, zda pokora to,
co vyryto je v tváře všem,
či němé ztupění, jež spjato
teď s celým jejich životem.
30
Pár roků tomu... přijímali
ve chlebě Krista, ve víně,
teď přišli poslechnout, jak chválí
kněz téhož Krista latině,
víc, palaše že děsily je,
že na kacíře vypsán trest,
své přišli ukloniti šíje,
než tak že duše touhou jest.
On, přísný kazatel, vše ničí,
kde koukol se jen vyskytá,
jak soudce nad hříchy se tyčí
kněz důstojný, Jan Rokyta,
jenž navrátil se k svaté víře,
ač kdysi stál jak pevná zeď
a nevěry štít pro kacíře;
ten s kazatelny mluví teď:
„Ó, drazí, hřešili jsme spolu,
jak vy, já bludů cestou šel
a stejně svedl v zemském dolu
nás ďábel, lidstva nepřítel!
A odmítli jsme světlo z Říma,
to vzpurným slovem odbyli,
že on jen spasí, hříchy snímá –
my ubozí, my zbloudilí!
Pán velikým nás bije trestem,
hřích děsné přines’ ovoce,
kdož polem jdete, vsí i městem,
teď pokořte se hluboce!
31
A popel sypte na své hlavy!
Ó čiňte, čiňte pokání!
Jas boží přízně přelaskavý
ať v naše dny se uklání!
Je časný život pro člověka,
však věčnost hrozná, bez mezí!
Zda, hříšníče, tě nepoleká
žár pekla, věčné řetězy?
Kvil zatracených sirnou tůní,
pláč strašný, marná naděje,
kraj zoufalý, kde nářek trůní –
kéž duch se na dno zachvěje!
Ó, modlete se, proste Pána!
Trest z jeho ruky přijměte!
Dík vzdejte mu, že záře rána
vám vzešla ve tmě prokleté!
Teď otevřete srdce spáse,
z dnů krvavých čas pravdy vzrost’,
kéž nářek všude rozléhá se
pro hříšnou naši minulost!
Já syna dal, by božím sluhou
byl za bloudění otcovo,
by missiemi, prací tuhou
ved’ hříšné k církvi nanovo!
Z nás každý bloudil, zatvrzelá
teď nitra pláč má provanout,
než propast rozevře se stmělá
a neuprosný přijde soud!“
32
A umlk’... V duši jemu vstává
dob uplynulých dávný cit...
ví bůh, proč jako kletba žhavá
ten čas se nedá zaplašit!
Tak proti Římu bušil kdysi...
měl ženu – – – bol jen zaplaví!
...a pestré touhy spřádali si...
ó marné, marné výpravy!
Vždy zřeli ve snu rozzářeném,
co synu bude údělem,
lesk, sláva jak mu bude věnem
v života proudu vzkypělém...
Teď římským knězem... kterak pálí
sny minulé... a vše je hřích...
ni modlitby hlas neustálý
klid nedá v dumách stemnělých...
A sestoup’ dolů... udýchaný
muž v sakristii čeká již:
„Žel, z mých úst Jobovy že rány,
důstojný otče, uslyšíš!
Tvůj syn i s otcem Burnatiem
jak mučenník pad’ v žalný den
a pod sekerou, kosou, kyjem
jich zněla modlitba a sten!“
Kněz retem škub’ a upřel zraky
a zachvěl se a němý byl...
To veliký bůh nad oblaky
tak těžce nyní udeřil?
33
Či ďábel to či síla jiná?
Kdo trestá, kdo se teď to mstí?
A jaký hřích a jaká vina?
...Jen tma se v očích uhostí!
Chtěl říci cos... prý sílu nese
řeč Páně, Písem citáty...
však mlčky k zemi pad’, jak v lese
když dub se shroutí podťatý...