CHÓR Z DRAMATU.

CHÓR Z DRAMATU.
Co básnilo se rušné u nás drama, co s kothurnů hřměl rozvířený děj, co v půli světa naše byla známa i fraška dětinská i epopej, v gest rozmachy, v jek bohatýrský zbraní, ve slova vášně, ve traktátů lání jak bouře z hor zněl doprovodem mohutný a velký chór. Jak z hlubin země duněl temným spádem hlas nesmírný, jejž pěly tisíce, jak bouří zvěst, jež stojí nad západem, obzory širé mrakem kryjíce, zněl pochmurně, jen na chvíli se tříště, jak po věky jej zpíval z pod jeviště obrovský sbor – to v doprovod zněl ke dramatu velký chór. Teď zaskříp’ tvrdě v scénu dojímavou a ubíjen se zvedal dále přec, v něm otrok hroudy bolest volal žhavou a dojem z aktu zkazil na konec, po krásných slovech herců heroických vpad’ výsměšně sten bídných duší lidských a pláč a vzdor – to v doprovod zněl ke dramatu velký chór. 39 I.
Polana, polana, na drobno zoraná, co jsem se naoral do noci od rána! Co jsem se naoral ubohé na roli, pro cizí pohodlí, pro cizí stodoly! Pro sebe sedláček neseje, nesklízí, rád je, když bez rány pán mu vše odcizí! Děcko mu vyroste chabé a zlomené – ej, drábův karabáč brzy je požene! Trp a trp, sedláčku, nežaluj ve vzdoru, nejlíp ti na světě, máš-li jen pokoru. Bože můj, otče můj na nebi vysokém, proč jsi jen sedláka udělal otrokem? II.
Nám právo není ničím: staré urbáře, kde jařmo vpáleno nám jménem zákona, pán neplatnými prohlásí a za lháře 40 a jeho vůle zákon nový dokoná, kde zašlapána lidská krev a pot a pláč, kde platí jenom pěst a bič a karabáč a rána do tváře. A nelze jíti ani ku bohu a lkát, nám nedopřána ani boží neděle, jít musíš na hon, sedláčku, a v lesích stát a stromů koruny – toť klenba v kostele, vždyť Pánbůh nerad slyší bídných úpění a lidé ubozí a mdlí a zlomení proč mají žalovat? Nám prázdnou pohádkou je svatá Páně zvěst, že k podobenství svému stvořil člověka, že každý bratru svému zcela roven jest, že tvrdé boháče mír boží nečeká, že pro vše stejně krvácela Golgatha ...nám ničím to a kniha Páně přesvatá jest nám jen pro bolest... III.
...A po všech bolestech den nový přijde přece a po tmách nové jitro dlouho čekané, kdy duše zajásá jak pták, jenž puštěn z klece, kdy lásky posvátné dech světy provane. V zem’ boží království a boží přijde říše, pak slova Písem všech se v tělo promění, pak skutkem budou sny, jež spřádali jsme tiše po dlouhé roky jařma v marném toužení. My, nejbídnější stav, my bez práva stav pátý, jimž sudba ponurá je souzena a stín, své hlavy hrdě vzepnem’ v zářící proud zlatý, jenž vyvede nás v světlo kalných ze hlubin, 41 kněz ctihodný i měšťan, šlechtic urozený pak podají nám vlídně ruku na pozdrav, pak lidské svobody zas užijem a ceny my pátý stav, my porobený pátý stav. IV.
Ej, blouznění vaše, jak směšno je docela! Jak směšny jsou naděje vaše a slova ta skuhravá, bídná a mdlá! Krev nadobro vám už v žilách zvodnatěla a síla nadobro z dlaní vyprchala, vy slaboši směšní a ubozí? Pěst třeba sevříti, ránu za ránu odplatit, odplatit rázem! Nač prchat do lesů, abyste loupeží oleje nalili v života kahan? V zoufalství proč chcete na vojnu jít? Vlastní proč hynete rukou, abyste, nešťastní, po smrti ještě k posměchu byli vrchnosti své a ctihodným Páně sluhům? Jen v jediném rozmachu k obloze vztyčiti hlavu, šíj sehnutou narovnat, napřáhnout ruku, jež trpěla jen! Zrak dlouhou bolestí zkalený vyjasnit zas, zasvítit pomstou a vzdorem! Jaký nás bídnější postihne osud, nežli že krve se napije zem, jež našeho potu je plna? Nežli že přijde Smrt, Smrt dobrotivá? 42 V.
Teď nic už nepomůže, jen sekera a cep, by krvavá usedla růže si na pánovu leb. Teď jiné cesty není, než by se sedlák zved’, by pomstil se v odboje vření a padl naposled. Ční zámek v pýše chladné ...zář vzplane růžová a sedlákům za oběť padne i hlava katova... A dlouho hřbet se shýbal, zněl dlouho pláč a kvil a dlouho již sedláček líbal bič, jenž ho věky bil, teď všecko teskné lkání se pomstou rozžhaví, hoj, kráčí súčtování den zlý a krvavý!