PÍSNIČKA.
Kéž, Pane náš na nebi, laskavě bys
nás takovým potěšil darem
a poslal nám úrodu myší a krys,
by zlíhly se v archivu starém,
tak žravých, že by pad’ jim v plen
kde jaký starý pergamen,
ach, Pane Bože, což bych já byl rád!
A mršky ty měly by výživy dost!
Co prastarých lejster my máme!
Než spolkly by nadobře každičký skvost
a shlodaly jméno vše známé,
než daly by se v pečeti,
rok celý moh’ by míjeti
a myší mohlo by být sto tisíc!
A až by už rozhryzly kde jaký list,
pak dobře by bylo nám v zemi.
Už nikdo by nemoh’ být diplomy jist,
krýt naděje papíry těmi
a říci: že to tradice
a že to psáno v kronice,
že proto máme právo být a žít!
Že plesnivý pergamen kdesi má zvěst,
že kdosi nám sliboval cosi,
že na tom všem padesát pečetí jest,
že lidí sta v srdci to nosí,
zač stojí víc, než úcty prach
by padal na to v komorách,
by pomalu to setlívalo v museích?
52
A dobré by myši nás zprostily v ráz
těch vybledlých přítěží lehce...
Jsou vetché ty listy a otráví nás
a nikdo je oživit nechce – –
Kéž, Pane Bože, ráčil bys
nám hojně dáti myší, krys,
ach, Pane Bože, což bych já byl rád!