POHÁDKA O STARÝCH PERGAMENECH.

POHÁDKA O STARÝCH PERGAMENECH.
Byl jednou lid, jenž v bázni boží žil, v moc vyšší odevzdaně, rád poslouchal, hřbet chýlil, jed’ a pil a řádně platil daně. To dobrácký byl lid, že pohádkou je celá historie, jen v starých knihách chvalnou památkou on pro příklad nám žije... On pod podnožím cizím umíral a mlčky jařmo vláčel, tak bez odporu každý rozkaz bral a v poslušnosti kráčel. Však přece někdy vzbouřila se krev mu v prudkém rozeplání, že dlouhá léta ukrývaný hněv se vzpjal a máchl dlaní. 55 To ovšem byla jednou za sto let revolty chvíle smělá, kdy ohnivě a pevně zaplál hled a krev se rozhořela – To bylo tenkrát, když se ve hlavách cos mocně rozzvučelo, že netřeba se sklánět země v prach, otrocky chýlit čelo. Jen tehdy volali a v odporu zněl protest rozpoutaný, křik hněvu žhavý letěl nahoru až ve paláců brány... Nic jiného, jen křik... A vládcové se hluku nezlekali a rozhořčených bouře takové ach, v krátku krotit znali: Tož rebellantům dali pergamen – to pěkný z oslí kůže – a na něm psáno, někdy... v příští den že všecko býti může... A na to deset dali pečetí a k tomu radu tichou, by každý jen se učil mlčeti a nezdvihal se pýchou. A divná věc, co píší kroniky: prý ony pergameny hned utišily odboj veliký, mír vlily ve plameny. 56 Ten dar lid přijal v bázni uctivé, jej v zlatou skříňku schoval a vzácným dárcům jak moh’ nejdříve i za to poděkoval. To proto pohádkou, že národy lze takto k zemi shýbat... a každý rok pak táhly průvody ty pergameny líbat... A když pak někdo volněj tyčil hřbet – to rebell zlořečený! – hlas okřikl ho rázný: „Zmlkni hned, vždyť máme pergameny!“ A na konec – to také víme z knih – prý taký konec vzaly: shnil pergamen a v starých pečetích si myši pochutnaly... Nu, nevím, zdali vše to pravda jest, však mnohdy bajkou sluje, co v motanici bědných lidských cest kus pravdy obsahuje.