DIALOG.
„Můj zlatý synáčku, to divná chodí zvěst,
že přežalostně v statku hospodaříš,
prý stavení již skoro v troskách jest,
a ty přec na prázdno jen síly maříš,
že hlavou lidé třesou po vsi všude...
Můj synáčku, to smutný život bude...“
57
„„Eh, matko, ďas vem všecko rozjímání,
to člověka už nikdy nezachrání;
ten bláhový, kdo duši plní smutkem
a po tom lká, co nemůž’ býti skutkem.
Líp zapomínat na tu bídu všední
a nevláčet svou hořkost ze dne ke dni,
ať světlo jest, či ať se nerozední,
vše nechat mimo jít –
Vždyť lidský život tolik krásy chystá
a pro každého u stolu dost místa,
nač tváře krčit v starostlivé vrásky
a myslit moudře různé na otázky?
Nu, výčitky tak nakupí se snadně
a závěry z nich možno činit chladně,
však pochmurný hlod bodá po nich na dně,
že těžko klidným být...
Nač na to myslit, duši sobě zrývat?
Líp melodii veselou si zpívat...
Dnes bylo jaksi, zítra bude také...
eh, ďas by myšlenky vzal všelijaké...““
„Krov spadne na tebe a smích ti utlumí
a rázem skončí lehkovážné řeči,
dřív než tvá mysl, hochu, srozumí,
jak velké sevšad číhá nebezpečí...
Pak, synáčku, až dnešní den se změní,
zda pomůže co pozdní rozželení?“
„„Krov nespadne... Ať třeba již se chýlí,
jej podepřem’ a stát zas bude chvíli,
a dřív než spadne, trámy zapraskají,
pak ovšem jsme už hrůzy na pokraji!
Však dokud tiše trámy nesou tíži,
nač hlava tvoje v úvahách se níží,
nač v temné obrazy se stále hříží,
nač teskně počítá?
58
V tom žalném lkání všecko vidíš tmavě,
nad jednou ranou sténáš usedavě,
kde jeden došek vypad’, vidíš právě,
že chata rozbita...““
„A nespadne-li sama chýše schátralá,
tož v cizí ruce dostane se v krátku...
Žid lichvář stále čeká... Doba nastala,
kdy na dluhy též dávat musíš splátku,
sic na svém statku nevolky či volky
ty službu konat budeš pro pacholky –“
„„Ba, konce přesmutné zrak vidí starý
a příliš černé jsou tvé okuláry!
Čím, matko, vším se tvoje srdce trudí!
Ach, jenom úsměv, jenom úsměv budí
mi tvoje obavy!
Mne neleká tvá věštba rozsmutnělá...
Dost přátel mám... a láska jejich vřelá
by vzplála ve dnech zlých a odvracela
můj konec slzavý!
Jak dávno tomu, co jsem s druhem novým,
tím věčně veselým a usměvavým,
spjal přátelství se poutem ocelovým,
co oddanost mi slíbil retem žhavým?
To nadšení zpěv tenkrát rozchvěl cévy,
jak dovede jen sladké kouzlo révy,
kdy smutek duše taje na úsměvy
a duch zří jasněji...
Ó, řekniřekni, matko,matko moje úzkostlivá,
jak tvůj se pohled starostlivý dívá
teď na mou naději?
A tak-li bude, jak tvůj strach si bájí
a tvrdé ruce na mne zaklepají,
59
což zapomněla’s bohatého strýce,
jenž statek ve vsi daleké má sice,
však bohat jest a rukou zamávne-li,
tvých mraků shluk hned rozprchne se celý?““
„Máš pravdu, synáčku... žij tedy vesele...
a nedbej nic, kam starý rozum pluje,
víš, stáří nade vším jest ihned rozchvělé
a mladou krev tak rádo mentoruje...
Mé prchly obavy... Zřím slabým zorem,
jak slunce budoucna plá nad obzorem...obzorem...“