Jelen Karla Velkého.

Jelen Karla Velkého.
Po zpustlých břehách Labe ztraceného, ve vírech jeho zkrvavených vln, a v houšti svatoháje skáceného, dychtivý života i strachu pln, jevil se krásný jelen, boží tvor, a za ním v patách psů i lovců sbor. Dostihli jelena – ten sklopil hlavu; spanilým tělem zmítal děsný dech – obklopen křikem vítězného davu, umdlenou nohou klesl v kluzký mech; teď vzepnul šíji, sklonil parohy a čeká smrtnou ránu – nebohý! Nedávno ještě tomu, co jej ruka nejspanilejší víly hladila; – kam prchla ona píseň čarozvuká, jež tehdy po všech nivách bloudila? Svěcený šíp, jenž prolíť slávský ráj, uhranul vílu, zpěv i svatoháj! [5] Tam v čele lovců jeden s koně skočí a tasí jedovatě břitký nůž: „Podivné zvíře! jaké to máš oči – což pak jsem žena? – nejsem král a muž? Zhrdáš svým životem, že sám svou hruď mi nastavuješ? – Dobrá! živ mi buď. – A běda, kletba tomu, kdo ho střelí! Vrzte mu pouto na krk s jmenem mým, a pamatujte co vám cæsar velí: Jelena toho smrť životem svým zplatíte! – Poskoč zvíře – dej se v cvál a zanes kletbu moji k bratrům v dál!“ Poskočil jelen, s chvějícím se tělem přijal to pouto s kletbou Karlovou, a roznes oboje po světě celém za sebou plouže sudbu krvavou. Půl věku štván a nikdy nedobit, bylo mu souzeno vždy žít a mřít! *** Po čtyrstu letech zas ho jednou štvali, a v čele lovců skvěl se Jindřich Lev. Za kým se ženou, běda nepoznali, jen po stopách to zří, že tratí krev. 6 I psi i lovci již již staví běh, zůstavíc pánu svému volný spěch. A kníže letí jakby kletbou štvaný – pomíjí hory, doly, stráň i poušť, až rázem s koně skočí polekaný – blesk náhlý rozpoltil tam temnou houšť: tam spěl umírat štvaný boží tvor a nad ním kvílí slávských duchů sbor. A sbor ten hrozí: „Není, není volno každému vítězi; doštval si nás. – Aj, lovče, proč ti teskno – proč ti bolno?“ Neslyší blízkých rohů vábný hlas – V tom jelena již stihla smrtná tížtíž, však na čele má zato zlatý kříž! – 7