Dopomínání.

Dopomínání.
Slzo, perlo zdroje posvátného, ty balžáme velkých mých bolestí, když jich nelze déle srdce nésti, roň se, roň po tváři s oka mého. A co hledáš, srdce marné, dětinské? Což to hříšné – praví srdce bolně – hledám-li dušinku se mnou živou, mroucí; outlou, vřelou, láskavou a vroucí? Není! – ty však velký jsi pro lásku; chováš v sobě svět a vášně titánské. Srdce mé však nechce mírněj tlouci, nerozumí duši pro velikost žhoucí: Sám ses vyrval z víru pozemského, sám ses vyburcoval ze sna lahodného; nuže, sám si cestu v poušti klesti, sám si hledej stézku k slávě, k štěstí! Hrděs pravil: Palma nikne v houšti, velikou se stane jen na poušti; 74 nebezpečnáť cesta k slávě svaté – poslechnu však ňadra touhou zňaté, poputuju Saharou, neklesnu, až ukojen zdřímnu v slávy ve snu!– Tak jsi pravil; a přec je ti teskno na tom velkém, pustém, žhavém moři; darmo dusíš – plamen doutná, hoří, svatá touha nezkojí ho, neumoří!– Po lásce věčně žížní srdce moje, nedbá na své rány, láskou zasazené, hyne touhou – polomrtvé, zemdlené – žádá lék na pusté rány svoje, lačně sladkou lásky kořist žádá: a přec ví, že samo v oběť padne, že mu blaho nepokvěte žádné, že ho čeká srdečná jen zráda – Ví to, a přece lásku, ach, jen lásku žádá! 1846
75