Práhnu po tobě.

Josef Václav Frič

Práhnu po tobě.
Div se, div sese, duše malicherná, velkolepým tvorstva všeho krásám; div se a nauč se v díle velikánském poznávati tvůrce svatomocnou ruku. Jaký tajný souzvuk vane tím všemírem, jaký tichý život, jaké živé ticho! – Děkuj matce svojí, že ti vřele hlásá, že jsi velikého, dobrého měl otce. – A on žije, žije, na tě se usmívá! – Tuším já to, doufám, cítím, že mi blízko, že mne tíše žehná rukou svou otcovskou, že ve velký plamen jiskru rozžehává, který v ňadrech mých má hrdě pozapláti. – Otče, až se k tobě vrátím po své pouti, přijmeš syna svého, když ti k nohoum padne a sebe celého bude v oběť klásti? či pokyneš chladně, aby zhynul, protože v přírodě všecko zhynout musí? – Nic neodpovídáš! – Příroda jak jindy krásně se usmívá – ba i nad hřbitovem. 80 Nenecháš mně žíti? život, jest on tamo? – Příroda je tichá, mírná a pokojná; protože to neví, nic neodpovídá – a sám světovládce, ten, jenž osud řídí – ten, po němžto práhnu, nic mi neodkrývá – žel, snad nikdy že můj duch ho neuhlídá! – 1847
81