Večer před bitvou.

Josef Václav Frič

Večer před bitvou.
Budu-li pak ještě žíti, až zas měsíc pozasvítí? Až poplyne tichou nocí, budu-li pak plakat moci? Když mně smrtná kule schvátíschvátí, nebudu moct zaplakati. Když mi palaš protne hlavu, nebudu pak plakat v stavu. Skoro mi však lépe bude, když Morana mi zahude. Zpomínky jen duši žerou, jenž se těžkou hlavou derou. Když jsem z domova vycházel, tu mne někdo vyprovázel. Děva má mně provázela, hořce se mnou zaslzela. 82 Jakoby to předvídala, že mi navždy s bohem dala. – Ach, ty matko moje milá, cos mne s bolem porodila – Cos mne s bolem odkojila, hle, již syna jsi ztratila! – Synu, synu – drahý synu, opustil jsi domovinu. Kdo tě bude těšívávat, tesknotu tvou zkolíbávat? – NelkejNelkej, matko, nelkej více, kolíbek tu na tisíce. Když mně zchvátí vrahů zloby, jsout’ již uchystané hroby. A ten vichr, co tak hučíhučí, kolébavku mi zazvučí: Ululá mně v sladké spaní, ztichne trapné zpomínání. Tíše! slyš, již roh zaznívá na bojíště nás vyzývá. Kule smrtonosné znějte, povinnosti své konejte. 83 Zpomenu-li na svou máti, nedejte mi zaplakati. Zpomenu-li na svou milou, pusťte srdci mému žílou. Jestli budu sobě přáti i pro svou vlast bojovati, Aa jestli bojovník boží doufal, tam že kosti složí; Vv ňadra snivé smrt mu vražte, že je blázen mu dokažte. Vzhůru tedy v kruté seče, sedlej koně, taste meče! – Zpínej se jen, koni drahý, dnes mám chutě na ty vrahy. Padnu, skoliv jich do syta, jak poslední Orebita. 1848
84