XLIV.   U chladné Tvojí mrtvoly

Julius Skarlandt

XLIV.

U chladné Tvojí mrtvoly U chladné Tvojí mrtvoly
 mé sny teď všecky klečí, a touha letí do polí za měkkou stopou něčí, jenž ruku dal Ti na čelo, tak studenou a mraznou, by srdce víc už nechtělo pustinou bloudit prázdnou... U rakve Tvé bdí černý stín, s mdlým okem, tváří dračí! Mé sny mu růže sypou v klín a hořce, hořce pláčí! – 62 Od téhož spisovatele vyšla r. 1903 nákladem AI. Šaška ve Velkém Meziříčí Kniha veršů. (S předmluvouS předmluvou Ot. Theera. Cena 80 h. K dostání ve všech knihkupectvích.
O knize této rozepsaly se všecky přední listy české. Tak píše zejména:
„Zvon“ (Ant. Klášterský): Skarlandt našel si v náladové písni svou strunu a umí ji rozezvučet v lahodné a měkké tóny, které se vlichocují do duše. Ať líčí krajinu, zabírá se do vzpomínek nebo zachycuje hnutí své duše, činí tak jemně a barvami dobře volenými, tóny jeho hudebního verše jsou sice tmavého timbru, lehký opar melancholie vznáší se nad jeho písní, místy ozve se i výkřik bolesti nebo zklamání, ale vše to splývá v harmonii tichých večerů a světlých nocí... Národní Listy (prof. Voborník): ...Ptáme se, jak básník cítil a jak city svoje vyjádřil... V „Knize veršů“ zní to většinou tak opravdově a tak důsledně, že přesvědčujeme se o skutečné hloubce a ryzosti. Smutek západů, večerů, podzimu, stesk marného mládí, to je obsahem knihy. Poesie jednotná a sobě věrná. Tón časem tvrdý, ale dobré umění mají tak mnohé básně: Siesta, Píseň opuštění, Vzdech, V mrtvém kraji, Agonie atd.... „Máj“: Sladký závan tiché poesie nás opřede, osamotíme-li se s novou knihou Skarlandtovou. Je sešeřelá, místy umdlených vůní, tichá a jakoby pokorně se nabízející. Autor vodí nás tiše vyrovnanými krajinami své duše, otvírá nám své tužby, zvěstuje tajemství, smírnými náladami nás obechvívá... a ku podivu: vše je čisté, svěží, mladistvé a milé. Skarlandt vrátil se k výrazu prostému, těžce doléhajícímu svým smyslem k cítěnému dojmu, a ideově o celou řadu základních prvků rozšířil svůj myšlenkový obzor. Po básníkových „Podzimních melodiích“ (1899) a „Fragmentech“ (1901) jest „Kniha veršů“ milým návratem k přírodě. Rozhledy: Skarlandt zachovává čistotu měkkého, plastického verše. Technické bohatství fondů jeho nedá se popříti. [63] Ovládá nálady tiché, tóny zvučící přidušeně pod sordinami snivosti, je poetou tesklivosti života... „Osvěta“: ...Jiná, menší kniha lyrická vyšla o málo dříve než „Andante“ Jar. Kvapila, a dosáhla v časopisech neobyčejného, velmi povzbuzujícího přijetí. Nazývá se prostě „Kniha veršů“ a vydal ji Julius Skarlandt. Mladý básník, jehož talent již v dřívějších sbírkách byl patrný, vzbouzí novou knihou touto vlídnou pozornost kritiky... Plzeňský Obzor: „Kniha veršů“ působí milým, uceleným dojmem. List za listem probíráme se básněmi různé intonace, zabarvenými všemi odstíny citovými. Pestrý kaleidoskop života obráží se tu v křehkých, svítivých tvarech i v zamlženém a rozplývavém tesknu. V „Knize veršů“ zní to brzy jásavě, brzy ztlumeně, konejšivě a zase skoro beznadějně. Jemně zamlžené, jako ze stříbrných vláken babího léta utkané podzimní nálady střídají se tu s jiskřivými, do široka rozevřenými pohledy jarních roztoužení a nově zrozených snění. Poesii Skarlandtovu nejlépe však zvýrazňují melancholické, jakoby flétnou do modravých měsíčních nocí lkané písně... Upřímné, neaffektované melodie Skarlandtovy dávají tušiti, že mladý básník vyzraje v umělce, jenž delikátní hru citů dovede výstižně a v nejvzdálenějších nuancích tlumočiti... „Srdce“: Skarlandtův literární profil je dnes ustálený. Poznáte jeho básně podle toho odvrácení jich do přírody a smutku; podle nesmělé radosti, která se v nich ozve a opět odchází, nejistě a bojácně. Jsou takové jemné obraty v jeho verších, jimiž přechází radost v náhlý smutek, zamlžené končiny, kde si neodlehlejší city podávají ruce. Skarlandt je básníkem zardělého jitra, soumraku a noci, básníkem stínů. Sklání se k přeludům, bolestným i utišujícím... Ze všech těch hojných veršů, které otiskl po časopisech, vybral pro „Knihu veršů“ několik těch nejsilnějších... „Hlas Národa“: ...Je to třetí kniha mladého autora, známého čtenářům našeho listu z přečetných veršů, uveřejňovaných v „Nedělních Listech“. Se sympathickým tónem a lahodou jeho veršů setkají se čtenáři naši i v této sbírce...
E: jf; 2006 [64]
Básně v knize Smutná láska:
  1. I.   Čekal jsem včera, jako kdys,
  2. II.   Les umlknul – v odlet se dali ptáci.
  3. III.   Ze všeho, co v duši zpívá,
  4. IV.   Krajiny bílé ztrnuly
  5. V.   Pod strání zpuchřelá chaloupka –
  6. VI.   Na Tvůj obraz luna svítí
  7. VII.   Jako by nad vším hrůzy sen
  8. VIII.   V Tvých očích nezřel jsem blesk
  9. IX.   Po celou noc Sny u hlav lože bděly.
  10. X.   Dnes jest tak podivný večer –
  11. XI.   Víš, potkali jsme ji tehdy
  12. XII.   Má krásko bledá,
  13. XIII.   Hluboké lesy, tajemné lesy,
  14. XIV.   V dálkách rudé slunce dohořívá –
  15. XV.   Nebe je plno mračen
  16. XVI.   Mé noci jasné,
  17. XVII.   Do samoty mých mdlých a roztesknělých dní
  18. XVIII.   Na pláni choré stromy ční,
  19. XIX.   Pohleď, jak dnes luna nemocná je, bledá –
  20. XX.   Nad protější strání
  21. XXI.   Ční bílý zámek z háje cypřiší
  22. XXII.   Kraj zasmušil se v podvečerní chvíli.
  23. XXIII.   Zda vzpomínáš na rozkošné ty chvíle
  24. XXIV.   Má duše, jak jsi krásná,
  25. XXV.   Jednu růži, rudou, tmavou,
  26. XXVI.   Zapadlá komnata v prokleté ville.
  27. XXVII.   Slyšíš? Jak kvílí píseň má
  28. XXVIII.   Na pláni, tmou se plnící,
  29. XXIX.   Kdes za vsí housle ještě kvílí...
  30. XXX.   Jak smutný čas
  31. XXXI.   Z černých mlh nám rubáš spřádá
  32. XXXII.   Přepadla mě Tesknota – (chorá žena!)
  33. XXXIII.   Sami jsme v kraji. Lesy už děsí.
  34. XXXIV.   Je všechno k smíchu, mia carissima,
  35. XXXV.   Mé rozteskněné nálady,
  36. XXXVI.   V stříbřité modři kraj ten sní,
  37. XXXVII.   Zčernalou travou
  38. XXXVIII.   Vychladl žár a vychladlo Léto.
  39. XXXIX.   Za řekou, ve skalách, někdo se divoce smál.
  40. XL.   Zlatá moře víc se nevlní.
  41. XLI.   Vše rozbito a vše je ztroskotáno!
  42. XLII.   Poslední červánky zmizely se střech,
  43. XLIII.   Zas noc jde mdlá a smutek s ní se vrací.
  44. XLIV.   U chladné Tvojí mrtvoly