ZE STARÉHO BERLÍNA.

Julius Skarlandt

ZE STARÉHO BERLÍNA.
Gendarmen-Markt se ztápěl v tmách i kostel Mariin. Jen matně kdes’ lamp bledý nach vlál z koutů propadlin, když nočních chodců zpěv a tlach se v údiv měnil, v hrůzu, strach: „Bůh s námi, Duch i Syn!“ Jak vítr hřměl, co zřeli tam v mdlém svitu měsíce? „Toť strašidelný Hoffmann sám!“ S ním postav směsice, z divoké pitky – rovnou v chrám, a všichni v očích blesk a plam’, jdou... křepce tančíce! „Hle, donna Anna... za ní v mžik Cinobr hrbatý. Julia... Kreisler kapelník, Gluck, rytíř copatý, mnich-ďábel... student... kanovník, vše Hoffmannovi jako v dík věší se na paty!“ 16 „Co blázni ti tu tropí as? Ni mrtví nelenínelení, když vinobraní láká čas?“ s rtůS rtů splývá zděšení! V tom proříz’ ticho hodin hlas, že k ránu už! – A luna v ráz kam’s zašla. Přízrak s ní... 17