CHVÁLA VENKOVA.

Julius Skarlandt

CHVÁLA VENKOVA.
Pod hradní troskou z pradávných už časů tiše se pase skot a koz i ovcí stádo. V záři dne letního vše na světě je rádo, zem’, kámen, květ i klas ztápí se v jasu, obláčky plynou v dál’ a z mladých dubin roj ptáků v třpytnou výš nad svěží nivu vzlétá. Úsměvná pastýřka si růže ve vlas vplétá. I plachá laň jde v luka z lesních hlubin. Na stráni strom kde stín svůj skytá vlahý, tam kypré ženy líc – jež s děckem hrá si – září. Nad horou slunce plá, jak monstranc na oltáři, klid nesmírný vše prostupuje, blahý – I krčma u cesty má smavé loubí a věnec zelený, s nímž vánek hrá si v štítu. V besídce pocestní Bakchovi holdují tu, zpěv se šprýmem se rozpustilým snoubí – Potůček zamžený jak zašlá slída vine se klikatě křehkými travinami, a slunce nad horou dál metá zlaté plamy. Psík chundelatý věrně stádo hlídá... 47