SLOKY.

Julius Skarlandt

SLOKY.
Už ztichla v pláni větru píseň ostrá, rezavým zlatem rozhořel se chlum. Hrad v troskách tamtam, jak z hrobu vstalá kostra, v červánků záři trčí k nebesům... Ještě se potok matným stříbrem leskne, kde v mokřinách je rozvalený mlýn. Houkání sov v něm ozývá se tesknéteskné, kraj celý tma když ukrývá v svůj klín... Střep slunce žhavý překotně kam’s padá jak v moře hloubi rozpůlený vrak. Kouzelné šero na lada se vkrádá. Plam’ poslední trysk’ dálných do oblak... U lesa dům se osamělý zvedá. Tam klavír zní... s ním vroucí dívčí alt. Ve hlati vod se luna shlíží bledá, však nebe modřejší je nad kobalt... V záhonech růže vánek čechrá lehce, a v písku chřestí listím spadalým. Dnu krásnému se ještě umřít nechce, jak posledním těm květům, uvadlým... Zní klavír dál’, a píseň je to známá. Do oken vily chlad už vpad’ a stín. Hraje a zpívá Taťana tam sama. A nepřichází její Oněgin... 48