NOKTURNO.

NOKTURNO.
Jak modravým bys’ v kraj ten hleděl sklem; za dne tak lhostejný, pohádkou zdá se v tom světle divném, z mraků vytrysklémvytrysklém, a v mžikavých hvězd šálení a jase... Jaké to kouzlo vane z prostých chat, jež na stráni se k siré zemi krčí! Z mlh postavy tam kouzlí větru chvat, by zahnal je pak s chechtem ve hloub’ smrčí – Teď k hradní trosce směsici tu vznes’, jak na cimbuří roj by tančil duchů; co teskný chorál pěje černý les, motýlů nočních šelest zní mdle v sluchu... Kdes’ hrčí mlýn a táhle šumí splav, zář luny siná z mraků dál se line. Na ruku sed’ ti lyšaj – smrtihlav, jak v záhrobí už náležel bys’ stinné... Vše podivný má, ustrnulý tvar, i tulák ten, jenž stanul na rozcestí a zkřehlý už se halí v pláště cár, s písničkou na rtech o ztraceném štěstí – Zavíráš okno. – Spat se už chce, spat... roh ponocného doznívá kdes’ hebce; pokoj je vůně pln podzimních růží, mát, a křídla lyšaje zas v blízku šumí lehce... 58 (Z cyklu „Máchovské elegie“.)
I.