ŽNĚ.

Julius Skarlandt

ŽNĚ.
Jak tmavá krajka les ční v nebes báň. Vzlét skřivan výš a začal píseň novou. Jak lodě s plachtovím oblaka v dálku plovou, nad skalním pramenem se sklání laň... Silnicí k doubravě zní ženců hlas, v slunci se třpytí tam jich srpy, kosy. Za nimi vůz, tak pln, že skřípou osy, pod snopů tíhou. Druhý... třetí zas... Pohorský kraj! Bůh mu byl milostiv, po nepohodách žírná seslal vedra, a jeho dlaň se otevřela štědrá, zem’ úrodu by dala jako dřív... Je modrojasný širý nebesklon, kouř polední vyš stoupá z chalup v stráni. A s věže chrámu píseň díkůvzdání teď vroucně zpívá starý český zvon... Mír blahý kol’. – Vran černý vznes’ se shluk a váhavě kams’ ke skalinám míří. Roj šidélek nad mokřinami víří a slunce napíná dál zlatý luk... 23