NEDĚLNÍ SIESTA.

Jiří Ruda

NEDĚLNÍ SIESTA.
Zřím v čisté modro nedělního vzduchu, paprsky vnímám, váté silnicí, všech zbaven úzkostí a ballastního ruchu, prapory zřím své duše vlající. Můj malý budík v koutku pilně tiká, řeč ohně činí pokoj diskretní, v své patřím nitro, jak v něm plamen vzniká, vzpomínky profil jak jde koketní. Jsem tichý básník, revolucí ctitel, půvabných chvil a veršů ciseleur, pokojna ticha odedávný přítel a v lásce vždycky trochu amateur. Svůj vedu život v tichém ústraní a miluji svůj ostrov mládenecký, kam příbojům se příchod nebránínebrání, a časem pohrdám, jak šťastný básník řecký. Jsem podob nových vlastní představa, krom klidu Řeků rád mám sílu Gallů a dobře vím, že doba nastává protrhlých sopek, nespoutaných žalů. Čtu vtipný cestopis a moře z mysli volám, vzdán tichatichu ostrova a lesku hladinyhladiny, a rèverii vzňaté dnes už neodolám, nechati míjet pružné hodiny: Oddat se zlehka obejmutí dálek, doteky cítit vlastních postřehů, usmát se výškám, jichž jsem dřív se zalek’, jít třísní vzpomínek jak květném po sněhu. 5 Být středem světel, jež mě z dálek zlatí, vějíře prchlé radosti své rozestřít a čekat chvíli, až se v mysl vrátí hory a moře, zas je moci zřít. Odrazy věcí transponuje touha, minut mých rhytmus přidá crescenda, průhledy mé jsou fantasmata pouhá, v barevném stylu tkaná merenda. Vše tančí přede mnou i světlá moje krev, svit rosných paprsků tká závoje, a málem nevím, čemu říkám hněv a proč si nepřeju než trochu pokoje: Úsměvy slunce kolébat se v lodi, jezerem dnů svých plouti bezpečně, zpívati chválu vůli, jež svět rodí, přiodít srdce navždy svátečně. Tak cítit sládnout tepot vlastní krve, pel zlatý v srdci vůní usedat, jak zručný autor v kapitole prvé když náladu chce dobrou vyvolat. 6

Básně v knize Zahrady nadějí: