PREDPŘED TIZZIANOVÝM OBRAZEM „ČERVNOVÁ NEDĚLE.“NEDĚLE“.
Nejskvělejší květy nebes, nadýchané oblakyoblaky,
světlomodrým pluly vzduchem po nedělní obloze,
nejteplejší záře slunce plála v boží přírodě,
meze, pole, luka, stráně voněly a kvetly jarem,
ptáci pěli na zahradách písně svoje svatební.
Kvetla tráva, zářil palouk, oblak vůně stoupal z lesů
a nad tichým krajem chvěl se
odlesk zářných paprsků.
Kraj plál v jasu,
vůně libá, jak dech touhy
plula s květem bílých oblak,
kolébala větve zahrad,
komíhala šťavným stéblem
a stoupala vzhůru k slunci
jak radostná modlitba.
Nevanul to lehký záchvěv
prvně procitlého jara,
ani výpar chladné hlíny
nezaléhal v teplé proudy
rozblažených paprsků.
Zkušená a dobrotivá
hřála se má dobrá země,
shovívavá matka naše,
v teplé lázni slunečné.
72
Ale my, dva nevděčníci,
nevyšli do šírých polí
obdivovat šťavnou zeleň,
chlebovou ssát vůni stébel,
nevyšli do temných lesů,
kde jak v starém chrámu řeckém
tajná konala se oběť
bohu země, bohu síly,
nadšení a opojení,
oběť, utajená zrakům
v nejtemnějších tuníchtůních hvozdu.
Větší slunce planulo nám
v malé naší světničce.
Jižním oknem, rozsvíceným
celým svazkem žlutých šípů,
zlaté světlo dopadalo
na tvou krásnou smavou hlavu
a zlatilo skvělou září
šíj tvou, i tvé prsy zkvetlé,
tančilo po oblých rukou,
bílých rukou opálových,
propadalo třpytným svitem
na tvé bílé, sladké tělo
a zářilo prudkým šlehem
jak dvě blyskné, zlaté mince
na tvá bílá kolena.
Ženo má, má holubice,
přitulená k mému boku,
73
navždy spojená s mým srdcem,
dlouho budu vzpomínati
na červnovou neděli.
Mladí, krásní jak dva bozi,
chvěli jsme se sladkým blahem,
že jsme svoji, že jsme mladí,
a že boží slunce svítí,
a že naše srdce tepou
v sladkém rhytmu dechem světla.
Víc než může dát květ rostlin,
víc než napoví ti oblak,
víc než utají ti prales,
víc než nabízí kdy palouk,
dala’s mi, má milá ženo,
ozářená jarním sluncem.
Dodnes vidím tvoje tělo:
dozrálou a dokonalou,
vykvetlou až v tvůrčí plnost,
tak jsem tě zřel na poduškách,
zlatistvu a vábně skvělou,
skvělejší než chladný mramor.
Drže špičky prstů tvojich,
cítil jsem v své ruce chvění,
cítil jsem v svých žilách šepot
žádostný a lichotivý,
omamný a volající,
úzkost svírala mé srdce,
blažené a přeplněné
přerozkošnou závratí.
74
Ale k tobě blíž jsem nemoh,
nemoh rty se dotknout těla,
nemoh zlíbat tvoje prsy
trčící a nabízené
jak dva nejvzácnější květy
na hladině šíré vody,
kterou oslňuje slunce.
Neboť světlo, které tkvělo
na tvých ozlacených údech,
formovalo tvoje tělo,
vyzvedalo jeho krásu,
zvyšovalo jeho skvělostskvělost,
až z pod kůže mladá míza
divukrásně zaproudila
po tvém mladém, štíhlém těle
a tvé tepny v překypění
nový jak by chtěly život.
Věděl jsem: v tvém temném lůně
že již vzklíčil nový život,
a že nový člověk roste
v mateřských tvých útrobách.
Ale teď, když rozzářené,
vášní, rozkoší a láskou
zrůžovělé, zlaté tělo
před sebou jsem viděl chvěti,
cítil jsem jen novou radost,
radost vítězného boha,
když se srdcem roztouženým
konečně jsem přissát mohl
rozpálené rty své ke tvým,
zlíbat moh tvé vonné tělo,
75
obejmout tvé plnnéplné boky
a klesnout mdle v sladký klín tvůj.
Ženo moje, ženo milá,
snad se ještě pamatuješ
na červnovou neděli?
Byli jsme dva mladí bozi.
Venku kralovalo slunce,
ptáci stavěli si hnízda,
rozblažená země hřála,
květy kolébal van vůně,
a dva květy našich srdcí
v jediný srůstaly kalich.
Bylo to tak přece dobře,
že jsme nešli ven do lesů,
viď, má ženo?
76