JSOU OPUŠTĚNY CHRÁMY...
Vše marno bylo. Pomalu lid věřit přestával
a zapomínal na Boha i Písmo, na svátosti.
A nejvíc zapomínal na kněze. Opouštěl zpovědnice,
vyháněl ze vrat šedé mnichy žebravé,
ni na mše nedával a děti bez křtu vyrůstaly.
Na polích kříže skáceny, z kapliček rumy zřít,
na mostech sochy zvráceny a uvrženy do vod.
Již dávno v truchlé vsi se nemodlili Otčenáš.
Je starý farář mrtev. Kaplan brzy odtud odešel
a konsistoř vyslala nejdřív zbožné misionáře,
pak četníky; též o vojenskou assitenciassistenci zažádalo hejtmanství,
leč všecko bylo marno.
Lid nevěřil
a darmo pak sem docházely spousty epištol a brožur objemných
a darmo vyhlášena byla nová robota
a darmo v právní řád poddanský desátek zas uveden –
neb všechno to přec dálo se již tenkrát
ve starých zlatých časech, kdy náboženství bylo
v nejplnějším květu.
Nového proroka lid sice neměl,
však vzpoura jeho opravdová byla.
Říkali: svědomí vlastní že je srdcem jejich
a jejich život, ať je nebo není Bůh,
19
že nějak již se skončí.
Dědičné hříchy že jsou jenom dědičných slabostí následky
a vymknouti se z duchovního poddanství,
toť nejlepší prý cesta k osvobození člověka.
Na věčnost příliš nemyslili, neboť lhostejno jim bylo,
co po smrti se stane. Zemře prý duše,
tak jako na věky odumře tělo a co se zrozuje v nás,
přetrvá krátký čas a zahyne. Jen syny svými jdeme do věčna.
Je nebe ztraceno a peklo vysmáno,
očistec rozprchal se v dým,
jsme pravdy synové a dávno už
my věřit přestali všem illusím.
– – –
A navždy zavrženy byly posty, pokání
a chmurná askese byl zločin největší, na lidství páchaný.
Zavrhli všechny modlitby, i svatých vzývání i Boha.
Je unavilo příliš doufání, neb jasně viděli,
že zvítězila vždycky smrt.
Vždyť život míjel dřív
jen v rozjímání mdlém a byli pod sluncem
dřív jako udupané pole. Vše bylo zneuznáno dřív,
i pýcha života, i bujná radost jejich.
Dlouho váhali, po míru ale toužíce,
konečně oznámili úřadům, že nepřejí si víc,
by slouženy tu byly mše a křtěna novorozeňata jich
dříve, než rozumu paprsek matný
osvítí planinu života truchlého a uproklínaného,
kde teprv přesně pozná se, jak společnosti této
právě to nejsvětější v člověku
je dáno na pospas. Vše náboženství farářů a biskupů,
veškeru mravouku císařskou, klec pro strach poddanstva
toho dne slavně zavrhli.
20
Život volal je
a smál se na ně z porosených trav
a stromů rozkvetlých v zahradách voňavých,
neb jaro bylo tu a ptáci byli veselí.
Všem byla příjemna ta změna. Jho Písma, tíha hříchu
a obava před tresty pekelnými netížila duší jejich.
Po hodech lásky v nocech růžových
je nebudil zvon k povinnostem přísným,
a o polednách ticho uzrálé
jim nevdýchalo smutek přetížení do tváří.
Na večer zvonek stonavý víc neklinkal,
neb nikdo nespínal víc ruce k modlení,
ni staří výminkáři nebeklíčů neotvírali
na ohmataných stranách,
neb dávno tleli všickni pod zemí,
i starosvětské jejich postavy,
i jejich staromodní knihy modlicí.
Zde štěstím bylo největším, že ve vsi zbyli jenom mladí.
Všem bylo jásavě, když opuštěny byly chrámy...
– – – – – – – – – – – – – – – –
Jen jediný muž starý ve vsi zbyl
a ten prý z toho převratu se usoužil.
Zadumán v svoje truchlé sny a stížen přeludy,
měl duši roztrženu mořem soucitu;
neb stále myslil hrozná na muka,
jež nešťastníci tito na věčnosti sobě připravili;
přestárlý kantor ve vsi zbyl.
Tou událostí zdrcen v prach,
na kruchtu kostela se uchýlil k svým varhanám
a umíraje pomalu, v ohromné bázni věčným před trestem
21
vyhrával ještě naposled v tichounkém pianissimu
nejzamilovanější preludie své.
Toho dne, jako na posměch
zvoníkův mladý syn
šel naposledy ještě zazvonit.
Byl večer; návsí zšeřenou
se trousily již kostry chorých stínů.
Úzkostně v boudách vyli psi, neb smrti báli se,
v chalupách po tmě seděli a vyjít báli se.
Žal umíráčku trousil truchlé tóny v šero snů,
však v duších vesničanů podivně
se zdála znít ta parodie nejistá.
Neb po činu teď vlastním báli se
a sami sebe zhrozili se jako šílenec,
jenž otce svého zabil v záchvatu
a spatřiv tělo mdlé, přepadnut hrůzou, v lesy štván
ponurou nocí uprchne.
O jistěÓ jistě mladý zvoníkův syn netušil,
že na věčnost dnes vyzvání
jediné duši věřící, jež loučila se se světem:
Vyzáblé prsty v černých klávesách,
jak přibit k starým varhanám,
hubený profil vzpíral do výše
na malovaný strop a ozářené anděly ve hvězdách blankytu
a sladce toužebně
na hlavní oltář zpuštěný,
kde tabernakul rozbit, smutně zřel
zejícím otvorem, jak v marném hledání
po opuštěném kostele se zahleděl.
Pak svez’ se pohled jeho na klávesy mdle,
neb nikdo neposlouchal víc ty zvuky sesláblé,
ni akkord poslední, v němž vyhrál bolest svou...
22
A nikdo děsný nářek v noci neslyšel,
s nímž cítily i ztlelé korouhve
a starých maleb oltářních i úctyhodný prach,
i zašlé rámy jejich dávno zlacené.
– – –
To zvonek ještě třikrát trh. Byl konec. Zvonek oněměl,
a tma již rozvlekla se návsí truchlivou.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Nazítří živo bylo v polích.
Písně hlaholily v stráních, v lesích
a šírý kraj se potopoval světla v plesích.
Na přestárlého kantora si nikdo nevzpomněl.
Teprve po letech, když čas byl zbourat kostel docela
(neb hrozil sesutím) – u varhan starých, zadumaných
v prachu jej našli:
Kostra záhadná
jen místy cáry přikryta a lebka sehnuta,
ba z prázdných důlků očních žalost dosud hleděla,
neb v koutku na kosti několik slzí droboučkých
v mihotný krystal zázračně smrt zhranila.
23