ECHO JSEM VĚTRŮ VŠECH...

ECHO JSEM VĚTRŮ VŠECH...
Echo jsem větrů všech, vln mořských ozvěna, hlubokých lesů v snech hudba jsem vzdálená, ticho jsem polední v pšeničné souvrati, oblak jsem poslední, který se nevrátí. Prapor jsem vztýčený v bezbranném příměří, poklid jsem nucený, jemuž se nevěří, ponor jsem zazděný se řekou na dně, heslo jsem nevěrné, zjevené zrádně. Větrné šumoty kahance uhasnou, ržání a dupoty armádu věhlasnou probudí v úsvitu nadějných zoří, schýlené kostely dělníci zboří. Majáky ostrovní osvítí příboje, vězňové slitovní nedojdou pokoje, vzedmuté vzpěnění strašného moře v kosmickém nadšení rozleje hoře. Soucitných do duší prorazí otvory, svědomí ohluší, křesťanské názory, zasype propasti věků a plemen, zatopí oblasti nemocných semen. 34 Jásotné rozpjetí nad obzor daleký myšlének zajetí vyvrátí na věky, tvůrčí dech poledne požehná pole, pobožně usedne bratrstvo v kole. Bezděčně spojí se v souzvuku debaty, bratrstvo doví se refrain můj dojatý, oblaků pochody věčnost dá znamení, stromové nad vody zvednou se plamenní. Na pochod vydá se armáda želaná, stráže své hraničné zanechá do rána, mír svatý přestane v továrnách, na poli, přestanou křesťané lhát o ctném koukoli. Z ponorů vyrazí zajaté povodně, myšlenky zamrazí do siest rozhodně, slavená zjeví se v ulicích gesta, výhružném v nápise ke zkáze cesta. Pobožné dušinky skryjí se v kostele, pámbíček malinký v nebi jim ustele – ržání a dupoty vzbudí je v zoři, větrné šumoty až půjdou k moři. Pozouny válečné zahučí z nádraží, povely úsečné na jih se odváží, hlubokých nocí v snech hudba jim vzdálená pohřebně smutných ech bude jen ozvěna. A ticho větrné mořském kdes na dně v posled se ustrne v soucitu chladně, tak jako v letě nad pšeničnou souvratí oblak když odplyne a víc se nevrátí. 35