DÍTĚ VĚKŮ.
Z dna bludných hlubin, tma kde dějin vládne,
jsem vyšel bezmocný a chabý, krví zbrocený,
vzpomínka má tu malátní a chladne,
do dálek cesty mé jsou ztraceny.
Slast prvních dojmů plnila mé čivy,
divoké byl jsem dítě přírody,
mě nejvíc těšil prales zvěře živý
a medné strdí kypré úrody.
Květ tučné země mojí býval pýchou,
bučení stáda kolébavkou krásnou,
v doubravě snil jsem nad zátokou tichou
a zpíval píseň na svou líchu klasnou.
Robustní měl jsem živočišné zdraví,
mé paže rostly jako tlapy medvědí,
dojít jsem mohl nepoznané slávy,
o jaké smrtelníci nevědí.
Čas přišel smutný povinnosti mojí,
kdy bylo třeba boha poznati,
jenž třídí život na zármutek dvojí,
pro nebe dává duše uzráti.
36
Knížata přišla s berlami a meči,
řeč jakous vedla o království božím,
jak slovem svatým blaženost se zvětší,
bezpečně kosti ve hrob jednou složím.
Maličké byl jsem důvěřivé dítě,
když přišli ke mně zástupcové Krista,
nábožně mluvili a důležitě,
co všechno pro mě po smrti se chystá.
Závdavek malý chtěli jenom míti
pro nejnutnější běžné vydajevýdaje,
pro apoštolské svoje živobytí,
než půjdou se mnou cestou do ráje.
Dal jsem jim všechno, co jsem mohl dáti,
květ tučné země, klasné líchy svoje
a páteři se začali usmívati
a prudké jedy lili do nápoje.
Kláštery rostly víc než selské spíže,
kněží a mnichů bylo víc než dost,
já více smrti než životu blíže,
jsem začínal mít s sebou útrpnost.
Já usvědčit šel nadpozemské lháře,
klášterních kvasů prozradil jsem bouř,
za tmavé noci dvorem prebendáře
jsem požár založil pro očistcový kouř.
Hlas mládí mého probudil se ve mně,
požárem krve rozhořel jsem celý,
tenkrát se třásla historická země,
zvoničky vísek zbožných oněměly.
37
Hrom mého hněvu rozléhal se světem,
mé jméno bylo bázně formulí,
sousedé moji vyprávěli dětem,
jak moje cepy mozky pohnuly.
Tenkrát jsem cítil příval citů žhavý,
na cestu svítila mi hranice,
já najít moh jsem cíl své cesty pravý
a vystříhat se časů vánice.
Leč přišla bouře, která v nitru sedí,
vyvrací hravě stromy po lese,
mračné jsem strhnul zkaboněné hledí
a čekal, co mi vítr odnese:
Prapor mé touhy přetrhnul mi v půli,
mé ruce stáhly víry okovy,
pobožným otcům přislíbil jsem k vůli,
že vzpurné slovo ret víc nepoví.
Hloupě jsem krotnul jako ovce tupé,
ve stáji církve bylo dusno mi,
já slyšel ve snách, jak oř věků dupedupe,
a strašilo mě vlastní svědomí.
Vztekle jsem vzkřiknul, bezohledným gestem
přetrhal pouta svojí poroby
a šel jsem vsí a šel jsem starým městem
vznešené parodovat osoby.
Na panskou pýchu upletl jsem lano,
do pole šel jsem bít se poznovu,
ale mé nitro bylo uplakáno,
na srdci hrozná tíha okovů.
38
Nejistě šel jsem, zlomený se vracel,
květ vlastní krve šlapaly mé kroky,
stavby své touhy svévolně jsem kácel,
těžké mi přišly, nerozhodné roky.
Mátožné snění opředlo mou hlavu,
království boží chtěl jsem na zemi,
polního kvítí chtěl jsem zmnožit slávu,
křesťanský soucit míti se všemi.
Čas mého snění využily krysy,
ty na sýpky se tiše prožraly,
a po chalupách plné dříve mísy
se vyprazdňovat jaksi začaly.
Květ tučné země povadával smutně,
mé klasné líchy vysýchaly žárem,
hlas mojí krve zved se přeukrutně
po zimě stesků před rozhodným jarem.
Do boje šel jsem za právo své hroudy,
za samostatnost svého domova,
pevně jsem věřil v svaté boží soudy
a spolehnul se kněžská na slova.
Nepřátel svojich přehlédl jsem řadu
na Bílé Hoře pod císařským lesem,
bratří svých rodných uslyšel jsem vádu
a moje srdce sevřelo se děsem.
Boj krátký rozhod existenci moji,
na popraviště vedli šlechtice,
já musil patřit, jak se rány hojí,
jež zabolely katy nejvíce.
39
Do podzemního uvrhli mě žaláře
a nechali mě dvě stě let v něm kvílit,
nuž, není divu, z pekelného žaltáře
já nemohl jsem na svém duchu sílit.
Evropou zachvívaly zkázonosné křeče,
ryk ořů válečných byl hudbou jedinou,
věděl jsem dobře: operace meče
mou domovinu jistě neminou.
Nahý a bledý po slunci jsem toužil,
po svobodném svých lučin úsměvu,
by dějin van čas muk mých neprodloužil
a shovívavě dopřál úlevu.
Rejthaři krále všecko mi už vzali,
věrné mé syny z vlasti odvlekli,
ti, kteří zbyli, víru vyznávali,
které se dávno před tím odřekli.
Čas přišel posléz památný a smělý,
krvavé máky v polích hořely,
k vězení mému zvuky docházely,
jež pobízely tep můj nesmělý.
Hranice naše po staletích vzplála,
Francie byla naší dědičkou,
žíznivá touha křídla rozpínala,
a bzukot včel šel každou vesničkou.
Dávena věky, duše má se vznesla
nad zmrtvující spavých časů brod,
oblaka srdcí obrátila vesla
a naděje se daly na pochod.
40
Dech prudké vzpoury třepotal se vzduchem,
základy trůnů v bázni chvěly se,
a v ozdušíovzduší tom malátném a hluchém
poslední král rozmarně baví se.
„Zlomena hrůza kněžské světovlády“,světovlády,“
zpívaly davy kolem továren,
červená čapka, krvavý mák všady,
debaty hlučné uvnitř kaváren.
Dvě stě let žil jsem v podzemním svém sklepě,
van času nosil jenom ozvěny,
na proudy dějů pozíral jsem slepě
a sotva postřeh hukot vzdálený.
Hřímala děla, zem duněla hrůzou,
královská sláva došla k popravišti,
knížecí dcerky mezi sprostou lůzou,
nad kněžským krkem guillotina sviští.
Potoky krve napojily hroudy,
bolesti věků pomstěny přec byly,
jásotný kankán vířil davů proudy,
zbrocená zem své sbírala zas síly.
Ke mříži mojí krve dech kdys přivál,
sluníčko zlaté v polích svítilo,
písničku práce malý skřivan zpíval
a polní kvítí na mez vábilo.
Vyšel jsem z kobky přepadlý a chorý,
má chůze byla příliš nejistá,
já rozeznat jsem nemoh rodné hory
a zapomělzapomněl jsem myslit na Krista.
41
Rozpínám ruce výš, kde slunce pálí,
na vězení své nerad vzpomínám,
hlas nové doby slyším šumět z dáli
a s nadějí jdu vstříc svým hodinám.
Hlas zemské touhy žije v mojí duši
a nenávidím všechny žaltáře,
klam staré víry krok můj nepřeruší,
já nový život vést chci na jaře.
Jsem bez domova, opuštěný, chudý,
za vlastní slabost měl bych snad se stydět,
za svého žití mnohé znal jsem bludy,
žalářních strastí stopy v očích vidět.
Jsem dítě věků čtrnáct set let staré,
svých přátel víc než nepřátel se lekám,
chtěl bych mít v pěstech vzmach své síly jaré,
na jejíž příchod z dětství svého čekám.
Kol mojí vlasti hluboké jsou lesy,
za nimi strašné tlamy zvířecí,
z těch na mou duši zármutek se věsí:
jim těžko bude jednou utéci.
Podzemní hukot, dobyvačné hlasy
budoucnost věstí málo veselou,
hltavá tlama místo vybírá si,
kde hyeny si jednou ustelou.
Vztek dávných bojů napíná mé šlachy,
krev moji pění děsná odveta,
mne vzdáleny jsou obavy a strachy
a na cestu bych chtěl jít do světa.
42
Průsmyky horské zastavím svým tělem,
na sosny vyšlu stráže vojínů,
než bych se poddal v otroctví už celém,
raději na hranicích zahynu.
Až přijde jednou armáda ta hrozná
krvavým pláštěm vlast mou přikrýti,
paží mých sílu vzdorovitou pozná,
dříve než budem všichni zabiti.
Trup vedle trupu, hlava vedle hlavy,
my budem ležet, vzpurní kacíři,
tragické dojdem vyvolených slávy:
osvětu lidstva strhnem k pranýři.
43